Obr.1: ilustrační foto

Zlín /DENÍK ZLÍŇÁKA, 7. LISTOPADU/ - Nedělní poledne, po obědě, siesta, nikdo nic nedělá, kromě náruživých uklízeček. Rodinka usedne s plnými břichy k televizi nebo jde shodit kalorie získané pozřením tučné kachny někam do přírody. 

U nás doma to bylo dramaticky jinak. A to od té doby, co moje maminka naznala, že ideálním životním partnerem je voják z povolání. Sicemísto snubního prstenu dostala vojenské známky, ale i to je praktické. Už od začátku jsem si vcelku zvykl, že budík nepotřebuji, když mě dotyčný každé ráno úderem šesté budí píšťalkou a zvoláním: „Vojín Hyánek, vstávat!" To je věcí zvyku a rutiny. Co se ale dělo dál, bych zas až za natolik standardní nepovažoval.

Pravidelně v neděli po obědě vystřídaly talíře na jídelním stole nejrůznější zbraně. Od těch perkusních až po běžné moderní revolvery. A nastal každonedělní rituál – čištění hlavní. První problém přišel ve chvíli, kdy se moje nádherná sestra rozhodla udělat ještě nádhernější v koupelně u zrcadla, čímž nechtě vytvořila terč čištěným hlavním. Najednou vyšla ohlušující rána. Sestra si málem ucvrnkla, ale nic se jí nestalo. Protože nechce, aby její kosmetickou proceduru kdokoli sledoval, lehce přivřela masivní dubové dveře. Díra a zachycená kulka v ní naznačovaly, že stačilo velmi málo a měla díru stejně velkou jako ve dveřích ve své noze.

Týden se s týdnem sešel, opět bylo po nedělním obědě a čistilo se. Jenže dotyčný v týdnu navštívil armyshop a koupil si náboje se slzným plynem. To jsem nechtěl vidět, a tak jsem se zavřel do vedlejší místnosti. Po chvíli se rozrazily dveře a sestra rázně se slzami v očích křičí: „Otevři okno, dej si něco přes obličej a rychle ven, mu buchl slzák!" Situace, na niž jsem nebyl připraven. Jediné, co mě rychle napadlo přetáhnout přes obličej, byly slipy... navíc díry pro nohy perfektně zafungovaly jako otvory pro oči. Otevřeli jsme dveře a vyskákali na ulici. Čert tomu chtěl, že moje třídní, která bydlí nade mnou zrovna kousek od toho okna okopávala mrkvičky ve svém záhonu.

Druhý den jsem myslel, že se před ní propadnu hanbou. To, že dotyčný v manželské posteli spával s revolverem pod polštářem, kterým mě chtěl zabít, když jsem připálil vejce, je věc druhá. Koho by taky napadlo, že při vaření vajec usne. Stalo se. A naposledy.

Pravidelné vycházky se psem. Jmenovala se sice Sindy, ale když se šlo na procházku do lesa, samozřejmě v maskovacím, s helmou na hlavě, zbraní a granátem u pasu, se jí muselo říkat vojín Sintie. Fakt jsem myslel, že magořím. Ale tak taky dobrá zkušenost. Pak se jen ptám, jestli to, co se říká o blondýnách (ač je nehážu do jednoho pytle), neplatí i o zelených mozcích. Naštěstí už s námi nebydlí. A když se mě někdo zeptá, jestli jsem byl na vojně? Odpovím: já ji měl doma!

Převzato: Zlínský deník.cz