Obr.1: Gabriela Vognarová ... autor: Archiv

Plzeň – Sportovní střelba patří neodmyslitelně k Plzni. Z posledních úspěchů střeleckého klubu Rapid Plzeň jmenujme zejména tři olympijské medaile Kateřiny Emmons, která vybojovala tu nejcennější na poslední olympiádě v Pekingu ve střelbě ze vzduchovky na deset metrů. (Zdroj: Plzeňský deník)

Ve stejné disciplíně uspěla v loňském roce na olympijských hrách mládeže v Singapuru závodnice Rapidu Gabriela Vognarová, která se radovala ze zisku stříbra. „Je to určitě můj největší úspěch,“ říká.

Nejdříve softbal, potom střelba

Ač Gabriela reprezentuje plzeňský klub, doma v žádném případě na západě Čech není. Jejím domovem je vesnička Lipnice u Dvora Králové, kde také se sportovní střelbou, ke které ji přivedl děda, začínala.

„Dříve střílel dědův tatínek, můj pradědeček, a děda to po něm zdědil. Pomalu se mě ke střelbě snažil dostat, nakonec se mu to opravdu povedlo a já si ji oblíbila. Dnes jsem za to moc ráda,“ říká sedmnáctiletá závodnice.

Nebyl to však jediný sport, který si Gabriela vyzkoušela. „Hrála jsem také softbal, nastupovala jsem za Dvůr Králové. Když jsem byla na základce, tak jsem také chvilku chodila na atletiku,“ prozrazuje na sebe.

Nicméně střelba jí učarovala nejvíce. „Jezdila jsem nejdříve na menší závody. Pamatuji si, že první vítězství jsem zaznamenala na turnaji v Doudlebách nad Orlicí. Stříleli jsme vleže vzduchovkou třicet ran. V tu dobu mi bylo čtrnáct roků,“ pokračuje ve vyprávění svého zatím krátkého sportovního příběhu.

„Dařilo se mi, a tak jsem odešla k panu Stupkovi do Manušic, což je kousek od České Lípy. Tam si mě všimli Plzeňáci a od šestnácti let jsem střelkyní Rapidu,“ popisuje, jak se dostala do metropole Plzeňského kraje.

Trénink v tunelu

Dodnes ale trénuje v domácím prostředí. „Děda má doma udělaný střelecký tunel, takže střílím u něj nebo chodím k nám do Lipnice do sokolovny. V Nových Lesích, což je hned vedle královédvorské zoologické zahrady, trénuju střelbu z malorážky,“ popisuje své tréninky.

Už rok před svým přestupem do Plzně tato mladá sportovkyně také poprvé reprezentovala Českou republiku. „Do reprezentace se člověk dostává za výsledky, které v sezoně udělá. Není to jako třeba ve fotbalové reprezentaci, kam si vás někdo nominuje, protože si myslí, že tam máte být,“ vysvětluje.

Obr.2: Gabriela Vognarová ... autor: Archiv

Singapurské stříbro

Svůj zatím největší úspěch dívka, která má ve škole ze všeho nejraději tělocvik, vybojovala na letních olympijských hrách mládeže v Singapuru v roce 2010.

Ve své královské disciplíně, střelbě ze vzduchové pušky na deset metrů, získala stříbrnou medaili.

„Byla jsem hodně nervózní, i když to nebylo tak hrozné jako na mistrovství světa, kde jsem vyhořela právě kvůli nervozitě. Ve finále jsem střílela ze třetího místa, ta, co střílela jako čtvrtá, na mě měla dva body ztrátu. Pořád jsem ji sledovala. Jakmile jsem ale dostřelila poslední ránu, tak jsem věděla, že mám stříbro. Trefila jsem totiž desítku,“ usmívá se ještě dnes při nádherných vzpomínkách. Hodně si užila také následné oslavy. „Naši v Lipnici oslavovali za mě. Když jsem přijela domů, tak na mě pár lidí z vesnice čekalo. Bylo to moc příjemné,“ vrací se v myšlenkách na konec loňského srpna.

„Stříbro ze Singapuru je nejenom můj nejcennější úlovek, ale také nejkrásnější. Z jedné strany je panáček, olympijské kruhy a kolem anglicky napsáno: První letní olympijské hry mládeže v roce 2010 v Singapuru. Z druhé strany je znak olympiády a singapurský lev,“ popisuje, jak vypadá její trofej.

„Celkově mám z dětské olympiády strašně hezké vzpomínky. Moc se mi tam líbilo. V Singapuru jsme byli déle než tři týdny, bydleli jsme v prostorách tamní univerzity. Všechno měli perfektně zorganizované, dobrovolníci se k nám chovali báječně,“ zavzpomíná ještě na pobyt v malém asijském státě, ve kterém vyválčili mladí sportovci z Česka hned sedm pódiových umístění. Sledovat ale úspěchy svých kolegů z české družiny však Gabriela nemohla.

„Byla jsem se podívat pouze na tenise a na plavání, které probíhalo ve stejné budově, kde jsme stříleli. Na většinu sportovních akcí ale bylo málo lístků, a tak jsme se tam nemohli pořádně dostat. Jako sportovci jsme bohužel žádné nedostali,“ mrzí ji trochu.

Pohled do budoucna

Nicméně v minulém roce zaznamenala talentovaná závodnice kromě zisku olympijského stříbra také další vynikající výsledky. „Před rokem v lednu jsem vyhrála dvakrát výborně obsazené závody IWK v Mnichově. Mimochodem tam střílela také Kateřina Emmons,“ pochlubí se.

S nejznámější českou střelkyní se Gabriela už zná. „Párkrát jsme se spolu bavily. Také jsme si blahopřály k výsledkům a podobně,“ upřesňuje.

Soutěže v Bavorsku, kde se dočkala loni zlatých vavřínů, se bude chtít zúčastnit i v roce letošním. „Kromě toho mě čekají i další závody a snad se také kvalifikuji na mistrovství Evropy,“ představuje své plány pro nadcházející střelecký rok studentka třetího ročníku cestovního ruchu na Střední škole informatiky a služeb ve Dvoře Králové nad Labem.

Přemýšlí už sympatická dívka nad studiem na vysoké škole? „Počítám, že to zkusím. Přiznám se, že jsem vždycky chtěla být učitelkou v mateřské školce. Vysokoškolské vzdělání je tedy nutností,“ uvědomuje si.

Když se zamyslí nad svými sportovními sny a plány, určitě jí na mysli vyvstanou olympijské hry v Londýně, které jsou na programu příští léto.

„Pokud budu poslána na světové poháry, pokusím se vybojovat si místo. Bude to však velmi těžké. Ale uvidíme. Účast na olympijských hrách je určitě mým velkým snem,“ svěřuje se a všichni sportovní fanoušci doufají, že bude kráčet ve stopách úspěšných střelkyň české historie.

Jednou by pak mohla střelkyně plzeňského Rapidu do své medailové sbírky přidat i cenný kov z olympiády, jež nebude mít přízvisko mládeže. Přejme Gabriele Vognarové, aby se její sen stal skutkem.

Gábina je velký talent, potvrzuje Kateřina Frantalová

Za velký talent se slibnou budoucností považuje střelkyni Gabrielu Vognarovou její trenérka z SKP Rapid Plzeň Kateřina Frantalová.

„Gábina patří mezi velké naděje české sportovní střelby a má předpoklady dál růst,“ potvrzuje Kateřina Frantalová.

Se svou svěřenkyní není v denním kontaktu, Gabriela se převážně připravuje v domácích podmínkách v Lipnici. „Jsme spolu ve spojení po internetu, konzultujeme společně veškeré záležitosti týkající se sportovní přípravy,“ říká trenérka.

Pravidelně se potom setkávají při soustředěních a samozřejmě i při závodech, kterých je v sezoně hodně.

Prodlouženou rukou trenérky Frantalové je dědeček Gabriely, rovněž bývalý závodník ve sportovní střelbě, který vnučku k tomuto sportu přivedl a pečlivě dohlíží na její domácí přípravu.

„Je to obrovská výhoda, na dědečka je stoprocentní spolehnutí. Řadu věcí konzultuji napřed s ním, vysvětlím mu svoje představy, o co mi jde, a společně to potom probereme i s Gábinou. A všechno poté probíhá za jeho odborného dohledu. Stará se jí také o zbraň, provádí její údržbu. Já mám na starosti servis ze strany Rapidu, zajišťuji pro Gábinu náboje, veškerou výstroj a vybavení,“ vypráví Kateřina Frantalová.

Trenérka považuje kombinaci tréninku v domácích podmínkách a soustředění a závodů, které zaštiťuje klub, v případě Gabriely Vognarové za ideální.

„Může se připravovat v prostředí, na které je odmalička zvyklá, studuje tu i střední školu. I to je pro ni v tomhle věku velmi důležité,“ míní trenérka.

Situace se může změnit, až Gabriela ukončí střední školu a rozhodne se pro studium na vysoké škole.

„Uvidíme, jestli se Gabriela rozhodne pro přechod do Plzně. Zatím je na to ještě čas. Až ta doba nastane, budeme se samozřejmě snažit vyřešit vše tak, aby to pro její další sportovní vývoj bylo co nejlepší,“ zdůrazňuje trenérka jedné z nejnadanějších českých střelkyň. Navzájem spolu vycházejí dobře. „K žádným třecím plochám nedochází, možná je to dáno trochu i způsobem přípravy, tím, že nejsme spolu denně,“ míní trenérka SKP Rapid Plzeň.

Gabriela se podle ní dokáže maximálně koncentrovat, což je ve sportovní střelbě velmi důležité. „Umí ale také vybuchnout, což je ovšem také dobře. Radím jí, vyžeň ty emoce ze sebe,“ usmívá se.

Snem Gabriely je účast na olympijských hrách. Je to vůbec reálné? „Myslím, že ano. Ale více k tomu neřeknu. Nerada bych to totiž zakřikla,“ dodává trenérka Kateřina Frantalová.