Obr.1: foto: DENÍK Lubomír Stehlík

Brno /NA VLASTNÍ KŮŽI/ – Redaktor Deníku Rovnost Jaroslav Kára absolvoval Mizuno podzimní sedmičku společně s olympijským vítězem Davidem Kosteleckým.

Pravděpodobně jsem se zbláznil. Pětistovka atletických nadšenců hodinu před startem vyklusává, strečuje. Zatímco já třicet minut před výstřelem stojím ve frontě na registraci. Přihlásil jsem se na Mizuno podzimní sedmičku, která se v sobotu běžela na brněnském výstavišti jako součást seriálu Mizuno Running Cup.

Obr.2: foto: DENÍK Lubomír Stehlík

Sedm kilometrů rozložených do deseti okruhů. „Poběžíš na bednu, ne?“ ptá se zcela upřímně můj kamarád a člen organizačního štábu Petr Jiřík. To si jen klepu na čelo, když vidím ostatní „soky“.

Obr.3: foto: DENÍK Lubomír Stehlík

Předstartovní horečka. Blíží se třetí hodina odpoledne a start závodu. Jdu za bývalým prvoligovým fotbalistou Luďkem Zelenkou, který rovněž přislíbil účast. „Mám potíže se svalem, ale vážně jsem chtěl běžet,“ ukazuje na nohu populární „Zelí“. Myslím si o důvodu jeho absence své a vzývám vyšší moc, aby se závod zrušil.

Potřebuju pít, dělá se mi mdlo. To bude z vedra. „Vůbec jsem mu na to neměl kývnout,“ přitočí se ke mně olympijský vítěz v brokové střelbě z Pekingu David Kostelecký. Vypadá stejně nervózně a tiše proklíná Radka Janečka, jenž ho přemluvil.

Obr.4: foto: DENÍK Lubomír Stehlík

Přelet sarančat. Rovnáme se pod nafukovací bránou. Prásk! Zelenkův výstřel nás (bohužel) vpouští do prvního sedmisetmetrového kola. „Držte se vpředu,“ volá fotograf. Jenže než udělám první krok, přežene se přes nás drobná, přibližně stočlenná skupinka závodníků, kteří mají s Podzimní sedmičkou jiný cíl než my. „Poběžíme v klídečku, abychom si rozvrhli síly,“ nabádá brněnský střelec Kostelecký.

Souhlasím. Dvě kola jsou v pohodě, ale představa osmi následujících není vábivá. Také s ohledem na to, že naše vycházkové tempo bez známky zrychlení překonávají i hobíci ve věku základní školy či ostřílení dlouholetí matadoři tratí všeho druhu.

V půlce šlápneme. „Začínám se potit,“ povídá mi Kostelecký ve třetím kole. Sice kývám, ovšem zplavený jsem od první zatáčky. Domlouváme se, že po pěti kolech zrychlíme. Hezký plán, horší provedení. Popáté probíháme cílovou rovinkou, přátelé nás mocně ženou vpřed. Ejhle, stále udržujeme konstantní rychlost, možná mírně zpomalujeme. V tu chvíli se přes nás opět žene vedoucí skupina. Už podruhé, a to nepočítám úprk na startu.

Jde do tuhého. Pokoušíme se o nástup, leč bezúspěšně. „To pro mě není,“ říká mi funící olympionik. Doposud jsme si povídali, v sedmém kole mlčíme a doufáme v doběh bez zdravotních komplikací. Ale bojujeme, nepřejdeme do chůze. Brunátný výraz napovídá, že závěr bude o morálce.

Naštěstí už míříme do finále. „Doběhneme ruku v ruce,“ hlesne Kostelecký, jako by si myslel, že mám sílu na finiš. V předposledním okruhu se opět bez viditelného úspěchu snažíme zrychlovat. Síly si schováváme do závěrečného kola, kdy nás žene představa končícího utrpení.

Konečná. Kopneme do vrtule v polovině okruhu a vítězoslavně ruku v ruce protínáme cíl. Za hromového aplausu na 235. a 236. místě. Poslední kolo zvládáme v lepším čase než první. „Bylo mi potěšením s tebou běžet,“ plácám po ramenou Kosteleckého, který s blaženým úsměvem mocně vydechuje.

Ostatní jsou skoro vysprchovaní, když se dozvídáme výsledný čas 33:29 minuty. Vítězný Lukáš Olejníček nám naděluje dvanáct minut. Jen pro zajímavost, bývalý jihomoravský hejtman Stanislav Juránek končí 148. V duchu si říkám, že mi to nevadí. Hlavní bylo přežít.

Všechno bolí. David Kostelecký ještě dává rozhovory novinářům, zatímco já do sebe na jeden nádech liju půllitrový energetický nápoj. „Už nikdy víc,“ utírá si olympijský vítěz pot z čela. Nechápavě kroutím hlavou, když se ostatní ještě vyklusávají. Mně se nedostává sil. Sedm kilometrů mě docela zničilo, asi začnu chodit do redakce pěšky, abych se sebou něco dělal. „Buď rád, že jsem ti aspoň zatleskal, normálně ocením jen kvalitní výkon,“ sděluje mi s nadsázkou kamarád Jiří Čepura.

Sice mě bolí celý člověk, přesto jsem si nakonec Mizuno podzimní sedmičku po boku Davida Kosteleckého užil. Možná mě perfektní atmosféra příští rok zase obměkčí. A opět mi půjde o život…

Převzato: Brněnský deník.cz