Dnešní nabídka: Vlastní zápis ze závodu (6.)

Hm, zase ty zápisy…, brblají teď možná ti, kterým se do jejich pořizování z nejrůznějších důvodů jaksi nechce. Ale právě těm, kteří na zápisy pohlížejí poněkud nevrle, jsme minule věnovali obstojný kus prostoru a dnes v tom ještě chvíli budeme pokračovat.

Měli jsme minule rozpracovanou námitku, že zápis „svádí k počítání“. To nemohu popřít: svádí. Je ovšem jen a jen na každém střelci, zda svodům podlehne, či zůstane „pevný a neochvějný“. Dá se s tím celkem úspěšně bojovat: při zapisování se soustřeďuji pouze na to, abych správně zaznamenal právě vystřelenou ránu. Při odpočinku mezi výstřely se vědomě snažím koukat někam jinam, než na zápis. Maximálně trochu juknu na grafický záznam, zda se mi ty ne úplně dobré rány nehromadí v jednom místě – kvůli případné korekci mířidel. Počítat výsledek obvykle začínám až po poslední ráně.

Když už jsme u grafického záznamu: Troufám si tvrdit, že je to významný pomocník v disciplínách, kde se do jednoho terče střílí málo ran. Tedy zejména ve VzPi (obvykle po dvou, ale zažil jsem i závody po jedné ráně), potažmo StP, SP, VP (po pěti). Typické je to v situaci, kdy vzduchovku střílíte na pás, takže už se s terči nepotkáte - anebo na 25 m, kde se zalepuje po pěti ránách. To pak můžete snadno přehlédnout, že se např. opakují devítky vpravo a dobré rány také spíš inklinují do pravé poloviny desítkového kruhu. Čili, že by to chtělo buď maličko změnit postoj, nebo si „cvaknout“ doleva.

Takže stejný obrazec zásahů by pak mohl vypadat i takhle…

 

A myslím, že takový terč bychom brali všichni.

Já vím, je to jen teorie. Ale chtěl jsem vám ukázat užitečnost zakreslování (a jeho případný vliv na korekci mířidel). Protože bez něj bych se nejspíš soustředil jen na přemýšlení, jestli mi rozhodčí tu těsnou devítku na páté hodině dají za deset a nebo budu mít smůlu…

Za tu haldu let, co střílím, jsem si všiml, že pokud už si někdo zásahy zakresluje, obvykle jako puntíky či kroužky. Dlouho jsem to dělal také tak.

Jenže pak jsem si uvědomil, jakou mi dělá potíž zjistit, která rána je vlastně která. Pohledem do zápisu jsem viděl jako první ránu ve třetí položce devítku. Nojo, ale byla to ta nalevo, nebo vpravo nahoře…

Tak mě napadlo místo koleček rovnou psát čísla:

Potíž ovšem nastala u desáté rány v položce – mohla by se plést s první. Nakonec jsem si vypomohl desítkou římskou (čili X), což se mi osvědčilo a tak tenhle způsob grafického záznamu používám dodnes…

„Skalní“ příznivci koleček nebo kroužků mají možná pocit, že samotná čísílka nejsou to „pravé ořechové“. Že jaksi dost přesně neukazují polohu zásahu. A svým způsobem mají pravdu. Jenže: zkoušel jsem malovat kroužky a do nich vpisovat čísla. To jsem ale vzdal velmi zčerstva – v natěsnaném prostoru byla taková změť čar, že „aby se v tom prase vyznalo…“. Asi by to šlo, ale na větším formátu zápisu. A to se mi příčí – pro papír či sešit formátu A 4 nebývá na střelcové „pracovišti“ dost místa (před nějakým čáskem jsme to ostatně  probírali).

                                             /pokračování příště/

Obr.6: ilustrační foto: Miloš Cvrk
Obr.7: ilustrační foto: Miloš Cvrk