Jako bych vás slyšel: No, pistoli mám stejnou jako světová špička, náboje prvotřídní, ostatní vybavení taky, trénuju jak divej, že už mi na to pomalu vejplata nestačí… tak Sakra, proč mi to nejde… (9.)

Sakra, proč mi to nejde… (9.)

No na moutě kutě, ono už je to podeváté, co se scházíme u tématu strhávání. Tedy, to by němej neřek, ani kdyby mu hubu roztrhli. A co je nejhorší, ještě jsme tohle téma nevyčerpali… Staří námořníci říkali, že při bouři je nejhorší devátá vlna. Tak to se máme na co těšit… Ilustrační foto: Petr Packan

Snad příliš nepřeháním, když řeknu, že jsme minule prohlásili způsob spouštění „…když to tam vidím, tak to zmáčknu…“ za zcela nevyhovující. Dobrá, řekli jste si možná, tak budu spouštět plynule. Pěkně pomaloučku, polehoučku… Ano, v zásadě máte pravdu. Ale… Proboha, jaké zas ale – děsíte se teď možná. Žel, všude je nějaké ale. Tohle „ale“ se týká lidového moudra, že nic se nemá přehánět. Tedy ani to „pomaloučku, polehoučku“. Sic se dostanete k jinému nešvaru, kterým je „předržování“ výstřelu. Určitě už jste to na střelnici viděli také: střelec nabije, zvedne pistoli, ustálí ji… a drží jak mourovatej. Vteřiny ubíhají, patnáct, dvacet, pětadvacet, jen výstřel žádný. Aha, to on suší, říkáte si. Ale proč to tam drží tak dlouho, vždyť už se mu ruka klepe, jako by cukroval moučník. Jenže vtom padne výstřel. Ano, výstřel z pistole, která v tom okamžiku už opisuje křivky, viditelné na deset metrů!

Pravda, někdy je to také desítka. Asi tak třikrát za závod. A těch zbylých sedmapadesát? Škoda mlčet, natož mluvit… Tak jsem si nějak při tom vzpomněl na filmovou pohádku „Byl jednou jeden král…“ – konkrétně na onu slavnou scénu v hradní kuchyni: „Půnebí královo i chalupníkovo potěší křehký lívanec…“ cituje z kuchařské knihy obřadník Atakdále, ztělesněný Vlastou Burianem. Po chvíli dojde na sůl. „Néé sůl, koření!“ velí král Já První (Jan Werich). „A mnoho-li?“ „No, přiměřeně…“ A pan Burian sype do hrnců celé rance koření a do taktu si notuje: „Přiměřeně, přiměřeně…“

Proč že jsem udělal zrovna tenhle výlet do filmotéky? Inu, protože s délkou spouštění je to tak nějak podobně: Taky to chce tak nějak přiměřeně… Ne, tihle pánové moc nestrhávají, ani nepředržují. Jinak by se asi nedostali do finále Velké ceny osvobození 2009 ve vzduchové pistoli (první postupující na 585, osmý 578)… Ono se to totiž se spouštěním má následovně: Chvilky, ve kterých jsou mířidla na terči téměř bez pohybu a navíc „na tom správným fleku“, nejsou moc dlouhé. Dovolil jsem si to pro vás vtělit do grafu:

Ta fialová klikatina představuje zprůměrovaný pohyb*) obrazce mířidel v tzv. záměrné oblasti, čili někde pod dolním okrajem „černýho“. I když je to trochu individuální, v zásadě platí, že po nájezdu do cílové oblasti se obrazec víceméně zastaví na nějaké tři, čtyři sekundy. Když pánbůh dá a podaří se v tomhle časovém úseku plynule odpálit, měla by to být „desítka jak stehno“. Když pánbůh nedá, je ještě jedna šance a to o pár sekund později. Něco jako druhý servis v tenisu. Také to podobně funguje – už si musíte dát set sakra majzla, abyste se do toho poměrně krátkého uklidnění trefili s plynulým spuštěním. Neboť po něm (už bez varování) následují dosti bujaré poskoky – bohužel ne vaše, ale zbraně. Navíc se, v důsledku svalové únavy, začíná různě kroutit muška vůči hledí. Takže pravděpodobnost mizerného zásahu se promptně přiblíží 100% a kdo včas nedal prst se spouště a pistoli dolů, obvykle se ho také dočká.

Tomu se právě říká „umění odložit“. Jen to sloveso odložit proboha neberte doslova – po odložení nabité zbraně z ruky se můžete dočkat jediného: okamžité diskvalifikace! Ilustrační foto: Petr Packan (polská reprezentantka Agnieszka Korejwo) *) Aby se to vůbec dalo nakreslit, jsou sečteny výchylky nahoru a doprava - součet je vynesen nad osu. Sečtené výchylky dolů a doleva jsou vyneseny pod osu. /pokračování příště/