Dnešní nabídka: Strhávání (13.) Specialita šéfkuchaře: Umění odložit…(4.) autor článku Petr Packan

Motto:

Nelituji ničeho, co jsem v životě udělal. Lituji jen toho, co jsem neudělal… (na jméno autora si bohužel nedokážu vzpomenout).

Jako bych vás slyšel:

No, pistoli mám stejnou jako světová špička, náboje prvotřídní, ostatní vybavení taky, trénuju jak divej, že už mi na to pomalu vejplata nestačí... tak ...

Obr.2: ilustrační foto: Miloš Cvrk

A tím, co jste neudělali, může být třeba i poslední rána do závodu, kterou jste nestihli vystřelit. Nebo finálová rána, na kterou jste dvakrát odložili a na potřetí už jste ji také nestihli (oboje už mě potkalo). Takže i odkládání výstřelů  musí mít nějakou rozumnou hranici.

 

Obr.3: ilustrační foto: Miloš Cvrk

„Jo, vono se řekne semenec, ale zobat ho z flašky…“ proběhne vám teď možná hlavou. Čímž asi máte na mysli, že je někdy nesnadno přemluvit tu potvoru ukazovák, aby spouštěl. Zejména v klíčových okamžicích závodu – první rána do závodu, poslední rána v položce, poslední rána do závodu…

Nejspíš vám nesdělím nic nového, když za hlavního viníka vzpurnosti ukazováku v těchto situacích označím trému. No jo, ale co se s tím dá dělat?

Prý nic tak nepotěší, jako zvěst o cizím neštěstí. Takže by mohlo vaše utrpení umenšit konstatování, že tréma nečíhá jen na vás, ale i na závodníky světové špičky.

A jak s nimi dokáže zacvičit, když si je osedlá. Například někteří střelci puškových disciplín by mohli vyprávět celé ságy, jak poslední ránou…

Tréma jako taková, je kapitolou sama pro sebe a Šestistovka má v úmyslu se jí rovněž zabývat.

 

Obr.4: ilustrační foto: Petr Packan

Stávkující ukazovák je jen jedním z jejích projevů. Ale protože skvěle zapadá do našeho současného rozprávění, dostane momentálně prostor.

Především milému prstíku musíme zatrhnout všechny výmluvy – jako například, že se mu blbě spouští, protože je nevhodně podepřen v rukojeti.

 

Obr.5: foto: Miloš Cvrk

Zrovna na tomhle  obrázku je hezky vidět, jakou péči věnoval majitel uložení ukazováku i jak se k němu propracovával v několika etapách. Podobné postupné dolaďování polohy byste našli na rukojetích asi všech úspěšných pistolářů. Možná se budou lišit použitými materiály či úrovní řemeslné dovednosti, ale jedno budou mít společné: k současnému stavu se došlo metodou pokusu a omylu. Prostě se kousek nalepil (nebo upiloval) a zkoušelo se, co to udělá na terči. Když se zdálo, že „je to vono“ na tréninku, prublo se to v nějakém závodě. A i když prověrka závodem dopadla dobře, neznamená to, že máme vystaráno navěky. Za nějaký čásek stejně dojdeme k závěru, že by možná nějaká drobná změna mohla věci prospět a celý proces se opakuje.

 

Obr.6: ilustrační foto: Miloš Cvrk

Zjednodušeně (nejsem lékař) si to vysvětluji tak, že jak čas kráčí, vychodí se i pěšinky nervových drah mezi hlavou a spouštějícím prstem, čímž celé spouštění upadne do všednosti, rutiny a rozklíženosti. Jinými slovy: dojde na prastarou pravdu, že změna je život. Přímo se tu nabízí analogie s partnerským vztahem, jenž po čase také jaksi vyčichne, zevšední, ztrácí švih a esprit. Psychologové v takových případech doporučují nějakou drobnou změnu, která dodá novou energii a šťávu. No, a se spouštěním je to (kupodivu) v podstatě stejné…

 

/pokračování příště/autor Petr Packan