Dnešní nabídka: Jak si kdo ustele… (1.) autor: Petr Packan

… tak si i lehne, říká staré české přísloví. Netroufám si pořádat zde přednášku o tom, jak si ustlat, abyste po probuzení nastříleli 600. Ale i bez ní je vám asi jasné, že takový návod neznám (a nezná ho nejspíš nikdo na světě), protože znát ho, tak bych tu šestistovku pravidelně předváděl na závodech…

Obr.2: Ilustrační foto: Miloš Cvrk

Ilustrační foto z finále VzPi 60 muži na HME 2009:

O spánku před závodem si ale popovídat můžeme. Podle mých dlouholetých pozorování má totiž na výsledek v závodě větší vliv, než rozptyl střeliva, prohnaného hlavní vaší pistole…

Teď možná očekáváte, že vás začnu přesvědčovat, jak je nezbytné spát před závodem alespoň osm hodin, vstávat „vyspinkaný do růžova“ a rozdávat úsměvy na všechny strany jako politik před volbami.

Obr.3: Ilustrační foto: Miloš Cvrk

Možná mne dokonce podezříváte, že začnu argumentovat, jak modelky musí spát deset hodin denně, aby měly tvářičky bez nejmenší vrásky, sametově hebkou pleť a v očích čtveračivé jiskřičky.

Jenže střelba není modeling a řídí se jinými zákonitostmi. Hlavním předpokladem úspěchu je správné spouštění spolu s dobrou stabilitou – ruky se zbraní i celého těla.

To máte (v drtivé většině případů) docela slušně natrénováno. Teď zbývá jediné: dokázat to „prodat“ i v závodě.

Obr.4: Ilustrační foto: Miloš Cvrk

Jak jste si určitě sami vyzkoušeli, není to tak snadné. Úměrně k významu závodu stoupá v člověku střeleckém nervozita, leckdy přerůstající až v pravou a nefalšovanou trému. Už při přípravě na stanovišti je najednou problém nezapomenout vyndat ze zavazadla vše, co obvykle potřebujete a opravdu účelně to rozmístit na střeleckém stolku. Po povelu „START!“ pak začne to pravé rodeo, které se ještě vystupňuje při přechodu z nástřelu do závodu. Ále, proč vám to tu vlastně popisuji - své pocity jistě důvěrně znáte…

Obr.5: Ilustrační foto: Miloš Cvrk

Páni doktoři fyziologové by vám celý tenhle proces, probíhající v tělesnosti i dušičce střelcově dokázali docela dobře a obsáhle vysvětlit. Stručný „vejcuc“ jejich výkladu by nejspíš spočíval v konstatování, že  momentálně u vás převážil proces podráždění nad procesem útlumu. A proces podráždění má své kořeny někde v jeskynním dávnověku člověctví, kdy znamenal pro tělo: připravit se na boj nebo útěk! Takže nadledvinky vyšplouchnou do krevního oběhu adrenalin, srdéčko přeřadí na vyšší rychlostní i tlakový stupeň, zorničky se rozšíří (a po čtveračivých jiskřičkách v nich není „ani čuchu“…).

Obr.6: Ilustrační foto: Miloš Cvrk

Nenastane-li boj nebo útěk (a pokud má paměť sahá, nezažil jsem, že by se na „štandu“ někdo začal prát nebo z něj prchal), začne se tělíčko chovat jaksi podivně – ruka se zbraní je jakoby částečně ochrnutá, zpevnění zápěstí i držení zbraně povolí, zatímco ukazovák na spoušti je neohebný. Jako by byl ve škrobovém obvazu. Výsledný pocit: ta spoušť je k neumáčknutí…

/pokračování příště/  Petr Packan