Jako bych vás slyšel: No, pistoli mám stejnou jako světová špička, náboje prvotřídní, ostatní vybavení taky, trénuju jak divej, že už mi na to pomalu vejplata nestačí…  tak

Sakra, proč mi to nejde… (8.)

Dnešní nabídka:  Strhávání  (8.)

   „Prostě - když to tam vidím, tak to zmáčknu…“ tak by se asi dala zprůměrovat upřímná odpověď řady začínajících střelců na otázku, jak že to vlastně spouštějí.

   Upřímnost za upřímnost: to je ten nejjistější způsob, jak se naučit dokonale… strhávat.

Odborně se to jmenuje „lovení výstřelu“ a není to (bohužel) jen bolístka začátečníků. Čas od času si tenhle nešvar vyzkouší skoro každý střelec. Většinou v situaci, kdy je, jak se říká „v presu“. Tedy na závodě, kde má pocit, že mu jde o hodně - třeba mistrovství republiky. Anebo na běžném „pouťáku“, jenže s atraktivními cenami, či jen předháňka s kamarádem („tak dneska tě porazím!“). Prostě v okamžiku, kdy se mířidla po terči začnou šmrdolit více, než je v kraji zvykem a hlavně více, než je zvyklý střelec. Na vině onoho zvýšeného šmrdolení bývá tréma (také na ni časem v Šestistovce dojde), prvotním účinkem na střelce je obava, že si namíří na špatný zásah. Snaží se tedy za každou cenu odpálit ránu v okamžiku, kdy se obrazec mířidel  na zlomek vteřiny nalézá „na tom správným fleku“. Jenže ta cena bývá opravdu vysoká – osmičky, sedmičky a třeba i „běloch“…

    V zájmu objektivity je ovšem nutno přiznat, že někdy – zcela výjimečně – tahle taktika vyjde a na terči se zaskví desítka. Je to však totéž, jako když vás profesionální karbaník nechá párkrát vyhrát, ale nakonec jdete domů jen v trenýrkách (v lepším případě)…

    Vzdělanec v teologii by to možná formuloval i tak, že střelecký čertík těmi občasnými desítkami svádí ke hříchu strhávání, abychom nedošli milosti spasení v podobě špičkových výsledků a skončili navěky v pekle podprůměrnosti.

   Ošemetnost úvahy „… když to tam vidim, tak to zmačknu…“ je v tom, že je na pohled docela logická. Žel, zcela chybná. Spouštění musí být vždy a za všech okolností plynulé. Je to totiž jediný (doposud známý) způsob, jak zajistit, že bude provedeno (to spouštění) izolovaným pohybem ukazováku, bez spolupráce s ostatními prsty, držícími rukojeť pistole.

    Výše zmíněné „vždy a za všech okolností…“ platí pro spouštění i v případě snížené stability – tedy onoho zvýšeného šmrdolení. Kdybych tenhle článek psal o nějakých pětapadesát let dříve, nejspíš bych použil formulace: „ Nějaký třes nesmí být překážkou na cestě k našim velkým cílům!“ Dnes jsme ovšem dál. Takže i ten cíl, tedy terč, je „mrňavej a daleko“, jak nám občas připadá při příchodu na palebnou čáru…  

   Ale můžeme to vzít i tak, že velkým cílem je šestistovka u našeho jména na výsledkové listině, protože šanci na ni máme všichni – minimálně pokaždé před první ránou do závodu. A při troše štěstí i po ní…

                                           /pokračování příště/