Jako bych vás slyšel: No, pistoli mám stejnou jako světová špička, náboje prvotřídní, ostatní vybavení taky, trénuju jak divej, že už mi na to pomalu vejplata nestačí…  tak

Sakra, proč mi to nejde… (7.)

Dnešní nabídka:  Strhávání  (7.)

   Tomu, kdo rád ránu strhne,

   vítězství se nejspíš vyhne…

   Naopak, kdo dobře spouští,

   toho úspěch neopouští…

   Jo, jo, ono se řekne: dobře spouštět – ale to není jen tak „ajnfach“… Ono to zmíněné „dobře“ vlastně zahrnuje celý komplex činností, vzájemně se proplétajících a na sebe navazujících. A někdy si i trochu odporujících – na jedné straně maximální nepohyblivost celé paže a ruky se zbraní, zároveň s mikrochirurgicky přesným pohybem ukazováku na spoušti. Navíc je tenhle pohyb bytostně svázán s optickou informací o poloze mířidel vzhledem k terči – hlásí-li oko ukazováku, že mířidla odcestovala kamsi mimo oblast, vhodnou k odpálení, ukazovák by měl přestat ve svém úsilí překonat odpor spouště (a naopak). Takže je to trochu jako v nesmrtelném románu Jaroslava Haška, kde Josef Švejk odpovídá na postřeh putimského strážmistra Flanderky: „To mají úplnou pravdu, pane vachmajstr. Každý zapírání ztěžuje přiznání a naopak, každý přiznání ztěžuje zapírání…“  

   Minule jsem vám doporučoval, abyste v případě, že se ukazováku tak nějak nechce do spouštění, spoušťový jazýček posunuli trochu výš. Mělo by to zlepšit  podmínky pro pohyb kloubů ukazováku. Neměli byste to ovšem přehnat – ostatně jako ve střelbě nic (a nejspíš ani v občanském životě). Ono někdy stačí půl, třičtvrtě milimetru a najednou je to úplné éňo ňéňo…

   A naopak, každé přiznání ztěžuje zapírání – když to přeženete, je ukazovák úhlově moc odtažen od ostatních prstů. Důsledkem je velké napětí šlachy mezi ukazovákem a prostředníkem (to koukáte, co všechno na té ruce taky máte…), takže se brzy unaví (ta šlacha, respektive svaly, na které je napojena). A unavený sval začne co? no ano, začne škubat. Důsledky takového škubání snad laskavému čtenáři snad ani nemusím popisovat.

   Vzduchové pistole mají (dle mého názoru) obecně těžiště poměrně hodně vpředu. Spolu s poměrně velkou hmotností některých typů – až 1300 g – tak vznikají značné nároky na svaly, ovládající polohu pěsti vůči předloktí. A samozřejmě i na veškeré svalstvo, udržující paži ve vodorovné poloze. Nejste-li zrovna majiteli urostlé, atletické postavy, budete s tímhle problémem nejspíš zápolit se střídavými úspěchy. Asi první, čeho si při seznamování s takovou pistolí všimnete, bude „utopená moucha“. Neboli muška, jen občas dosahující hrany hledí a většinou  - prostě utopená… Poučeni zkušenostmi nebo kolegy, učiníte rázné opatření: nastavíte rukojeť na větší úhel sklonu a heleme se, muška poslušně povylezla výš. Žel, výsledky už tak poslušně nahoru nešplhávají. Na vině bude nejspíš značné napětí svalů na horní straně předloktí. Trochu se to dá napravit tréninkem, ale v zásadě je to špatně a bude trvale bránit dosahování opravdu špičkových výsledků.

                                     /pokračování příště/