Dnešní nabídka: Vlastní zápis ze závodu (12.)

Píšu, píšu „deset“, ještě jednou „deset“

Kdyby jich tak bylo ještě osmapadesát,

byla by to šestistovka a tu bych moc rád…

 

Inu, ukažte mi pistoláře, který by nebral výsledek 600… I když zápis z takového závodu by byl trošku nuda – ale to bychom mu asi ochotně odpustili… (Autor Petr Packan)

Obr.2: Ilustrační foto: Miloš Cvrk

Ale to zatím nikomu z nás bezprostředně nehrozí a tak zápisy ze závodů bývají docela pestré…

Minule jsem vás seznámil se způsobem, jakým zaznamenávám polohu zásahů do předtištěných terčíků. Určitě vám neušlo, že terčíky mají jen středovou desítku, desítku a devítku. A možná jste si položili otázku, zda jsem vážně tak „namyšlený“, že od sebe neočekávám žádnou osmičku, sedmu atd. a to ani v LP.

 

Ne, nebojte se, tak nafoukaný opravdu nejsem. To jen vycházím ze zásady, že osma i v „libovolce“ je docela vážná chyba (ve vzduchovce vlastně i devítka) a že je pak celkem jedno (pro účely grafického záznamu), zda je v kruhu osm, nebo „doplachtila“ až do šestky. Za podstatný považuji pouze směr, který ta nepěkná rána nabrala. Ostatně o její hodnotě se dozvím z dolní tabulky.

Takže začátek zápisu z libovolky může vypadat například takhle:

Do levého dolního rohu jednotlivých „chlívečků“ si poznamenávám, kolik minut ukazovaly stopky při začátku položky. Do pravého pak konec. Pokud jsem neprodleně začal střílet další položku, počáteční údaj vynechávám.

A k čemu je to dobré? Po skončení závodu, v klidu, si mohu vypočítat, jak dlouho jsem jednotlivé položky střílel. V dlouhodobějším srovnávání mi to může např. ukázat, že snaha urychlit první položku nevede k lepším výsledkům, ba spíše naopak…

Obr.4: Ilustrační foto: Miloš Cvrk

Přímo na vás vidím, jak vás na jazejčku svědí otázka: A proč si teda, kmocháčku, nenapíšeš rovnou, jak dlouho jsi těch deset ran střílel? Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď: Poněvadž jsem zjistil, že snaha zapamatovat si, kolik bylo, když jsem s položkou začal, je při závodě nějak nad moje síly. Navíc jsem se přistihl, že se snažím začít a skončit v nějaký snadněji zapamatovatelný čas (např. 0,45 či 1,00) – aby se mi líp počítalo. Takže jsem zrychloval v okamžiku, kdy to chtělo spíš pauzu a naopak. S trochou nadsázky bych mohl říci: dvojnásobný vězeň času – jednou toho celkového, daného pravidly a podruhé svých vlastních omezení. Zkrátka - neosvědčilo se.

Obr.5: Ilustrační foto: Miloš Cvrk

Tak to by snad bylo k „malůvkám“ z mé strany asi všechno.

Následuje tabulka zásahů, do které jsem pro názornost rovnou zapsal svrchu zmíněné dvě položky v LP.

 

„Hm, tak levej kraj je mi jasnej, to jsou ty minuty na položku. Pravej taky jasnej, to je, kolik to dalo. Ale co ty hýroglylfy mezi tim…“ přímo vás slyším brumlat.

Ano, nalevo jsou (dodatečně spočítané) minuty a napravo z výsledkové listiny opsané položky. Neb ctím zásadu, že konečný verdikt přísluší pouze rozhodčím a nemohu předjímat jejich rozhodnutí, byť bych si byl sebevíce jist, že je to tak a ne jinak…

Obr.7: Ilustrační foto: Miloš Cvrk

„Ty hýroglylfy mezi tim…“ – to je na delší povídání, na které vás srdečně zvu, ale dnes už se nám do rubriky nevejde. Takže vám děkuji za pozornost a budu se těšit příště…

 

/pokračování příště/ Autor článku Petr Packan