Co vzít s sebou na střelecký stav (8.) 

Dnešní nabídka: Vlastní zápis ze závodu (3.)

   „Kdo chce přesnou mušku míti, musí Kolaloku píti – to už tu  bylo…“ zavrčí Horác Badman. „Bylo. A už je to tu zas…“ s neodolatelným úsměvem odpovídá Limonádový Joe. A tak nějak podobně je to i s naším současným předmětem zájmu v této rubrice – vlastním zápisem ze závodu.
   Už jsem to na závodech viděl mockrát: Na střeleckém stolku (mimo jiné) i rozpáraná krabička od „longrajfů“ a na její nepotištěné vnitřní straně zapsané zásahy z  již odstřílených položek. Což o to, i takovýhle zápis je lepší než žádný – jen kdyby byl někde natrvalo uchován. Ale – upřímně řečeno – nedovedu si dost dobře představit, že zrovna tyhle zápisy někdo někde archivuje. Obvykle slouží jen k tomu, aby si závodník jakžtakž udržel přehled a na konci věděl, s jakou nadílkou bodů asi tak může počítat. Případně jako pomocník paměti při pozávodní debatě s kolegy. „Nojo, vylít jsem jako skřivánek a dopad jako kráva…“ hořekuje střelec a v ruce drží pádný argument – onu popsanou nebožku krabičku. „Začal jsem dvakrát vosumaštyrycet a končil třema sedmama…“ luští droboučké poznámky, psané mírně stávkující  propisovačkou. Pak věnuje zápisu poslední znechucený pohled a zápis odpadkovému koši…

   Takže tento druh zápisu vlastně slouží především ke kontrole u výsledkové listiny – jestli se rozhodčí nespletli v součtech. Jinak, vzhledem ke své jepičí životnosti, není téměř k ničemu. Leda, že by byly údaje, jichž je nositelem, někam přepsány dřív, než skončí v koši. Pak mě ovšem šimrá na jazyku otázka, proč totéž psát dvakrát – jednou při závodě jaksi nanečisto a pak ještě jednou… Ale prosím, proti gustu žádný dišputát – jak říkávala moje babička. Což by se volně dalo přeložit do současnější češtiny jako „Někdo má rád holky, jiný zase vdolky“ – mimochodem, také jeden z výroků Limonádového Joea.
 
   Asi bych se měl ještě vrátit k našemu minulému povídání. Pokoušel jsem se v něm zhodnotit typ zápisu, používaném SVS (středisko vrcholového sportu) tehdejšího Svazarmu a skončil u konstatování, že má příhodný formát: A 5. Lícová strana zmiňovaného zápisu obsahuje kolonky na skoro všechny užitečné údaje, navíc i kolonky, které pro sebe nepovažuji až tak za nezbytné. Konkrétně: způsob obsluhy terčů, předzávodní stav, hodnocení trenéra a nad ním tři prázdné řádky pro poznámky (dle mého soudu) ubírají místo na lícové straně. Na rubu je na podobné postřehy místa dost a dost…

   Pak je v zápisu prostor i na záznamy, o jejichž užitečnosti by se dalo diskutovat: tři nástřelné terče a k nim přináležející tabulka zásahů. Pokusím se o nestranné přikládání na obě misky vah:

Pro

- Snadnější zjišťování nejčerstvějšího zásahu, zejména při větším počtu již odstřílených ran do téhož terče. Porovnáním se zápisem rychle odhalíme, kam že jsme ji, potvůrku, šoupli…

- Snadnější rozhodování, zda a kam si „cvaknout“ (myšleno regulačním šroubem mířidel, nikoliv štamprletem nějaké ohnivé vody). Přeci jenom, do dalekohledu se díváme sotva pár vteřin, kdežto zápis máme v zorném poli po celou dobu odpočinku mezi výstřely.

- Snadnější  rozhodování, kdy přestat s nástřelem a přejít do závodu. Pro některé střelce to tudíž znamená i snadnější rozhodování, kdy přestat s  plýtváním náboji a časem, vyměřeným pro závod. Z „nástřelových“ zápisů, nastřádaných z více závodů, potažmo tréninků (není vůbec špatné, psát zápis i na tréninku – ještě se k tomu později vrátím) se dá statisticky určit bod, od kterého už je škoda „vypráskat si desítky do nástřelu“.

- Snadnější  dokazování (sobě i kolegům), že bez ohledu na  to, co hlásá výsledková listina, umím dobře střílet. To se týká té části národa střeleckého, jejíž nervová soustava v souboji se závodní trémou obvykle podlehne. Takže v tréninku (a v nástřelu - to je vlastně také jen trénink) by možná „strčili do kapsy“ leckterého reprezentanta. Jenže – přijde první rána do závodu a osmička začne být skoro nejlepším zásahem… Pak je záznam pohledného nástřelu  jedním z nemnoha argumentů pro udržení motivace. A to je moc dobře: nad trémou se dá zvítězit, či ji alespoň udržet na hodně krátké uzdě (časem by k tomu chtěla pomoci i Šestistovka) a tudíž není nutno zabývat se chmurnými myšlenkami typu „… ále, nejlíp bude, se na to vykašlat, stejně nikdy nic kloudnýho nenastřílim…“ a podobně.

                                                                                    /pokračování příště/