Šestistovka

   Jako bych vás slyšel: No, pistoli mám stejnou jako světová špička, náboje prvotřídní, ostatní vybavení taky, trénuju jak divej, že už mi na to pomalu vejplata nestačí…  tak

Sakra, proč mi to nejde… (8.)

Dnešní nabídka:  Strhávání  (8.)

   „Prostě - když to tam vidím, tak to zmáčknu…“ tak by se asi dala zprůměrovat upřímná odpověď řady začínajících střelců na otázku, jak že to vlastně spouštějí.

   Upřímnost za upřímnost: to je ten nejjistější způsob, jak se naučit dokonale… strhávat.

Odborně se to jmenuje „lovení výstřelu“ a není to (bohužel) jen bolístka začátečníků. Čas od času si tenhle nešvar vyzkouší skoro každý střelec. Většinou v situaci, kdy je, jak se říká „v presu“. Tedy na závodě, kde má pocit, že mu jde o hodně - třeba mistrovství republiky. Anebo na běžném „pouťáku“, jenže s atraktivními cenami, či jen předháňka s kamarádem („tak dneska tě porazím!“). Prostě v okamžiku, kdy se mířidla po terči začnou šmrdolit více, než je v kraji zvykem a hlavně více, než je zvyklý střelec. Na vině onoho zvýšeného šmrdolení bývá tréma (také na ni časem v Šestistovce dojde), prvotním účinkem na střelce je obava, že si namíří na špatný zásah. Snaží se tedy za každou cenu odpálit ránu v okamžiku, kdy se obrazec mířidel  na zlomek vteřiny nalézá „na tom správným fleku“. Jenže ta cena bývá opravdu vysoká – osmičky, sedmičky a třeba i „běloch“…

    V zájmu objektivity je ovšem nutno přiznat, že někdy – zcela výjimečně – tahle taktika vyjde a na terči se zaskví desítka. Je to však totéž, jako když vás profesionální karbaník nechá párkrát vyhrát, ale nakonec jdete domů jen v trenýrkách (v lepším případě)…

    Vzdělanec v teologii by to možná formuloval i tak, že střelecký čertík těmi občasnými desítkami svádí ke hříchu strhávání, abychom nedošli milosti spasení v podobě špičkových výsledků a skončili navěky v pekle podprůměrnosti.

   Ošemetnost úvahy „… když to tam vidim, tak to zmačknu…“ je v tom, že je na pohled docela logická. Žel, zcela chybná. Spouštění musí být vždy a za všech okolností plynulé. Je to totiž jediný (doposud známý) způsob, jak zajistit, že bude provedeno (to spouštění) izolovaným pohybem ukazováku, bez spolupráce s ostatními prsty, držícími rukojeť pistole.

    Výše zmíněné „vždy a za všech okolností…“ platí pro spouštění i v případě snížené stability – tedy onoho zvýšeného šmrdolení. Kdybych tenhle článek psal o nějakých pětapadesát let dříve, nejspíš bych použil formulace: „ Nějaký třes nesmí být překážkou na cestě k našim velkým cílům!“ Dnes jsme ovšem dál. Takže i ten cíl, tedy terč, je „mrňavej a daleko“, jak nám občas připadá při příchodu na palebnou čáru…  

   Ale můžeme to vzít i tak, že velkým cílem je šestistovka u našeho jména na výsledkové listině, protože šanci na ni máme všichni – minimálně pokaždé před první ránou do závodu. A při troše štěstí i po ní…

                                           /pokračování příště/

Tahle bouchačka mi sedí…

Dnešní nabídka: Margolin MCM (8.)

   „Lassie se vrací“, „Dobří holubi se vracejí“ – známé názvy oblíbených filmů. Proč by se tedy nemohla vracet třeba Margolina…

   Tu svou jsem opět po čase vytáhl na čerstvý vzduch a dopřál jí povyražení na závodech v České Lípě. Nástřel: 49. Pak se udělala tma, že kdyby ji prodávali na kila, byly by to takhle malé balíčky. A začalo pršet - no, on to byl spíš slejvák. Na mém terči to nezůstalo bez odezvy… Prvních patnáct ran: 142. Pak jsem si buď na tu tmu zvykl, nebo se trochu rozjasnilo, zkrátka druhých patnáct bylo 149 (!). „Otočnou“ jsem ukázkově popsul, tudíž celkový výsledek za moc nestál. Jenže kvůli tomu vám to nevyprávím. To podstatné (z mého pohledu) je těch 149. Vzpomněl jsem si na závod ve Staré Lysé před několika léty (zmiňoval jsem ho v jiné rubrice Šestistovky). Tam jsem měl posledních patnáct ran „mířené“ 150 (Pardini SP 20). A Margolinou 149 – jsa o šest let starší, navíc za tak ničemného počasí. Takže, ptám se, ještě pořád si myslíte, že je Margolina horší, než zbraně ze současné produkce?...

   Než se definitivně rozhodnete, vrátím se k tématu, kterým jsme končili minule: pohyb závěru. Už jsme ho probrali dost zevrubně a mohli bychom uzavřít konstatováním, že s ním u Margolin obvykle nebývá moc problémů. Zásluhu na tom má především jeho dostatečná hmotnost – cca 200 g. Ta si poradí i s eventuální neochotou nějaké vzpurnější patrony zalézt až po „rantl“ do nábojové komory. Dvacet deka váhy závěru je prostě taková empiricky ověřená hodnota a plus – mínus nějaký gram ji používá většina rozumných výrobců. Jistě není náhodou, že např. Hammerli 208, Morini CM 22 nebo Pardini SP 20 mají rovněž dvousetgramové závěry. A tudíž se spolu s Margolinou těší pověsti „bouchaček, které žerou všechno“. U Margolin je to navíc i mimořádně kvalitní materiál, úžasně odolný proti opotřebení i roznýtování. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že je to ocel z pásů tanků a že značka TOZ je vlastně zkratkou: Tanková Ocel Zaručená. Tohle tedy nemohu ani potvrdit ani vyvrátit. Ale svědecky mohu doložit, že u mé MCM nejsou po čtyřiceti letech používání na závěru prakticky žádné stopy opotřebení, o roznýtování čela závěru či nábojové komory ani nemluvě. A to jsem z ní vystřílel nejméně 250.000 ran! Čili nejméně padesáttisíckrát narazil ničím nebrzděný závěr po poslední ráně v položce do čela (v tu chvíli už prázdné) nábojové komory. Neboť Margolina nemá záchyt závěru, který by ho samočinně zastavil v zadní poloze po vystřelení posledního náboje. Oplývá pouze pákou manuálního záchytu, ale pokud vím, ten mají pouze kusy ze starší produkce. Páka na levé straně nad lučíkem plní i funkci pojistky. Při stlačení dolů do první polohy zablokuje západku kohoutu. Jaksi navíc při tom bezvadně překáží prstu, který by chtěl zmáčknout spoušť, čímž důrazně upozorňuje, že zbraň je zajištěná.

Pro přesunutí  do druhé polohy je nutno stáhnout závěr téměř k zadnímu dorazu, podržet a zároveň pohnout pákou. A tady je trochu potíž: na stažení závěru zaměstnáte obě ruce (jedna drží pistoli, druhá tahá za „fršlus“), pro pohyb pojistkou byste potřebovali ruku třetí. Neb vězte, že páčka se obvykle pohybuje poněkud neochotně a v jednotlivých polohách drží dost fest. Takže palcem ruky, držící zbraň, s ní většinou nehnete. Pro přesun ji totiž musíte nejen tlačit dolů, ale zároveň i částečně odtáhnout od těla pistole nalevo, aby se uvolnila z aretačního zářezu v rámu.

   Mizivý počet trojrukých střelců si zřejmě uvědomil i výrobce a u Margolin z novější produkce popisovaná pojistka chybí. Jako málo funkční a mírně překážející element byla v průběhu let vymontována i z většiny exemplářů, které ji původně měly.Pravidla ISSF ovšem požadují, aby „zbraň před odložením byla vybitá a uvedena do bezpečného stavu, se závěrem viditelně otevřeným“.

    Lid střelecký to řeší různě: nejčastěji špalíčkem gumy či umělé hmoty, vloženým mezi závěr a komoru. Viděl jsem ale i kousek klacíku, tužku, naněkolikrát přeloženou papírovou krabičku od nábojů  nebo vystřelenou nábojnici…

                                            /pokračování příště/

Dnešní nabídka: Hlad – nepřítel střelce (8.)

Je to pravda drsná:

Když mě honí mlsná,

Místo na centrové desítky

Myslím na svíčkovou a knedlíky…

   … i když zrovna ta svíčková s knedlíky před závodem – no, nevím, nevím… Ve svíčkové omáčce je vařená kořenová zelenina, to by bylo naprosto v pohodě. Libové hovězí masíčko – rovněž v pohodě. Sůl a koření obvykle také v rozumném množství. Jen ta smetana už je trochu poslabší… Ono je vůbec mléko a mléčné výrobky (snad s výjimkou tvrdých sýrů) v krátkém časovém horizontu před střelbou „nic moc“. A krátkým časovým horizontem je (podle mých zkušeností) tak asi 15 – 48 hodin.

   Tady by se asi patřilo podat ke svrchu řečenému trochu podrobnější vysvětlení – vždyť to není tak dávno, co nám bylo vtloukáno do hlavy, že „Mléko ničím nenahradíš!“ Jednak už to není tak úplně pravda, mléko živočišného původu (kravské, kozí, ovčí) lze víceméně nahradit mlékem rostlinným (sojové, kokosové). A druhak se tak nějak přišlo na to, že schopnost dobře trávit kasein (hlavní složka živočišného mléka) mají v člověčím rodě pouze kojenci. S postupujícím věkem téhle dovednosti významně ubývá. Takže: když se s chutí napijeme mlíčka, vysráží se z něj v žaludku jakási tvarohová hrouda, která tam setrvá v nezměněném stavu řadu hodin (udává se tak pět až šest). Samozřejmě, nakonec se v „trávicím traktoru“ (výtvor Felixe Holzmanna) také nějak zpracuje… Jenže (podle vědců) výtěžnost onoho zpracování prý ani zdaleka není to, co bychom potřebovali - zejména vstřebávání vápníku.

   Když už jsme u kaseinu: možná víte, možná nevíte, že se používá jako truhlářský klih za studena. Také se přidává do barev, kterými se malují fresky. A protože je po uschnutí vodovzdorný, našel uplatnění i při stavbě letadel. Ovšem v dobách, kdy se letadla stavěla ze dřeva, překližek a potahovala plátnem – čili dost dávno. U nás se prodává pod obchodním názvem FIRMUS.

No nic, to byla jen taková malá odbočka… Pro nás, jako střelce, je důležitější neblahý vliv mléka na stabilitu ruky se zbraní. Platí to bohužel i pro tvaroh. A v podstatě i pro jogurty, kefíry a pribináčky. Obtížné trávení mléčných složek také vysvětluje, proč zmiňované nedobré působení trvá tak dlouho. Nastat ovšem může docela brzy a pěkně zprudka – viz jeden z diskusních příspěvků k této rubrice na Střeleckém portálu.

   Úbytek schopnosti zdárně trávit mléko totiž může v dospělosti (u někoho) dojít až do stádia, kdy proletí zažíváním jak Pendolino zastávkou – jenže bez zastávky…

   Pokud to, co jsem až dosud povídal o mléku vyznělo tak, že proti němu táhnu jako husiti na Zikmunda, není to přesně pochopeno. Sám si mléčka dopřávám, dokonce si troufám tvrdit, že je dost potřebuji. Ono mi totiž krásně uchlácholí mé již občas se ozývající žaludeční vředy. A protože ho obvykle piji na noc, mohu (alespoň za sebe) potvrdit to, co se o mléku říká: krásně se po něm usíná…

                                                 /pokračování příště/

Co vzít s sebou na střelecký stav (8.) 

Dnešní nabídka: Vlastní zápis ze závodu (3.)

   „Kdo chce přesnou mušku míti, musí Kolaloku píti – to už tu  bylo…“ zavrčí Horác Badman. „Bylo. A už je to tu zas…“ s neodolatelným úsměvem odpovídá Limonádový Joe. A tak nějak podobně je to i s naším současným předmětem zájmu v této rubrice – vlastním zápisem ze závodu.
   Už jsem to na závodech viděl mockrát: Na střeleckém stolku (mimo jiné) i rozpáraná krabička od „longrajfů“ a na její nepotištěné vnitřní straně zapsané zásahy z  již odstřílených položek. Což o to, i takovýhle zápis je lepší než žádný – jen kdyby byl někde natrvalo uchován. Ale – upřímně řečeno – nedovedu si dost dobře představit, že zrovna tyhle zápisy někdo někde archivuje. Obvykle slouží jen k tomu, aby si závodník jakžtakž udržel přehled a na konci věděl, s jakou nadílkou bodů asi tak může počítat. Případně jako pomocník paměti při pozávodní debatě s kolegy. „Nojo, vylít jsem jako skřivánek a dopad jako kráva…“ hořekuje střelec a v ruce drží pádný argument – onu popsanou nebožku krabičku. „Začal jsem dvakrát vosumaštyrycet a končil třema sedmama…“ luští droboučké poznámky, psané mírně stávkující  propisovačkou. Pak věnuje zápisu poslední znechucený pohled a zápis odpadkovému koši…

   Takže tento druh zápisu vlastně slouží především ke kontrole u výsledkové listiny – jestli se rozhodčí nespletli v součtech. Jinak, vzhledem ke své jepičí životnosti, není téměř k ničemu. Leda, že by byly údaje, jichž je nositelem, někam přepsány dřív, než skončí v koši. Pak mě ovšem šimrá na jazyku otázka, proč totéž psát dvakrát – jednou při závodě jaksi nanečisto a pak ještě jednou… Ale prosím, proti gustu žádný dišputát – jak říkávala moje babička. Což by se volně dalo přeložit do současnější češtiny jako „Někdo má rád holky, jiný zase vdolky“ – mimochodem, také jeden z výroků Limonádového Joea.
 
   Asi bych se měl ještě vrátit k našemu minulému povídání. Pokoušel jsem se v něm zhodnotit typ zápisu, používaném SVS (středisko vrcholového sportu) tehdejšího Svazarmu a skončil u konstatování, že má příhodný formát: A 5. Lícová strana zmiňovaného zápisu obsahuje kolonky na skoro všechny užitečné údaje, navíc i kolonky, které pro sebe nepovažuji až tak za nezbytné. Konkrétně: způsob obsluhy terčů, předzávodní stav, hodnocení trenéra a nad ním tři prázdné řádky pro poznámky (dle mého soudu) ubírají místo na lícové straně. Na rubu je na podobné postřehy místa dost a dost…

   Pak je v zápisu prostor i na záznamy, o jejichž užitečnosti by se dalo diskutovat: tři nástřelné terče a k nim přináležející tabulka zásahů. Pokusím se o nestranné přikládání na obě misky vah:

Pro

- Snadnější zjišťování nejčerstvějšího zásahu, zejména při větším počtu již odstřílených ran do téhož terče. Porovnáním se zápisem rychle odhalíme, kam že jsme ji, potvůrku, šoupli…

- Snadnější rozhodování, zda a kam si „cvaknout“ (myšleno regulačním šroubem mířidel, nikoliv štamprletem nějaké ohnivé vody). Přeci jenom, do dalekohledu se díváme sotva pár vteřin, kdežto zápis máme v zorném poli po celou dobu odpočinku mezi výstřely.

- Snadnější  rozhodování, kdy přestat s nástřelem a přejít do závodu. Pro některé střelce to tudíž znamená i snadnější rozhodování, kdy přestat s  plýtváním náboji a časem, vyměřeným pro závod. Z „nástřelových“ zápisů, nastřádaných z více závodů, potažmo tréninků (není vůbec špatné, psát zápis i na tréninku – ještě se k tomu později vrátím) se dá statisticky určit bod, od kterého už je škoda „vypráskat si desítky do nástřelu“.

- Snadnější  dokazování (sobě i kolegům), že bez ohledu na  to, co hlásá výsledková listina, umím dobře střílet. To se týká té části národa střeleckého, jejíž nervová soustava v souboji se závodní trémou obvykle podlehne. Takže v tréninku (a v nástřelu - to je vlastně také jen trénink) by možná „strčili do kapsy“ leckterého reprezentanta. Jenže – přijde první rána do závodu a osmička začne být skoro nejlepším zásahem… Pak je záznam pohledného nástřelu  jedním z nemnoha argumentů pro udržení motivace. A to je moc dobře: nad trémou se dá zvítězit, či ji alespoň udržet na hodně krátké uzdě (časem by k tomu chtěla pomoci i Šestistovka) a tudíž není nutno zabývat se chmurnými myšlenkami typu „… ále, nejlíp bude, se na to vykašlat, stejně nikdy nic kloudnýho nenastřílim…“ a podobně.

                                                                                    /pokračování příště/

Jako bych vás slyšel: No, pistoli mám stejnou jako světová špička, náboje prvotřídní, ostatní vybavení taky, trénuju jak divej, že už mi na to pomalu vejplata nestačí…  tak

Sakra, proč mi to nejde… (7.)

Dnešní nabídka:  Strhávání  (7.)

   Tomu, kdo rád ránu strhne,

   vítězství se nejspíš vyhne…

   Naopak, kdo dobře spouští,

   toho úspěch neopouští…

   Jo, jo, ono se řekne: dobře spouštět – ale to není jen tak „ajnfach“… Ono to zmíněné „dobře“ vlastně zahrnuje celý komplex činností, vzájemně se proplétajících a na sebe navazujících. A někdy si i trochu odporujících – na jedné straně maximální nepohyblivost celé paže a ruky se zbraní, zároveň s mikrochirurgicky přesným pohybem ukazováku na spoušti. Navíc je tenhle pohyb bytostně svázán s optickou informací o poloze mířidel vzhledem k terči – hlásí-li oko ukazováku, že mířidla odcestovala kamsi mimo oblast, vhodnou k odpálení, ukazovák by měl přestat ve svém úsilí překonat odpor spouště (a naopak). Takže je to trochu jako v nesmrtelném románu Jaroslava Haška, kde Josef Švejk odpovídá na postřeh putimského strážmistra Flanderky: „To mají úplnou pravdu, pane vachmajstr. Každý zapírání ztěžuje přiznání a naopak, každý přiznání ztěžuje zapírání…“  

   Minule jsem vám doporučoval, abyste v případě, že se ukazováku tak nějak nechce do spouštění, spoušťový jazýček posunuli trochu výš. Mělo by to zlepšit  podmínky pro pohyb kloubů ukazováku. Neměli byste to ovšem přehnat – ostatně jako ve střelbě nic (a nejspíš ani v občanském životě). Ono někdy stačí půl, třičtvrtě milimetru a najednou je to úplné éňo ňéňo…

   A naopak, každé přiznání ztěžuje zapírání – když to přeženete, je ukazovák úhlově moc odtažen od ostatních prstů. Důsledkem je velké napětí šlachy mezi ukazovákem a prostředníkem (to koukáte, co všechno na té ruce taky máte…), takže se brzy unaví (ta šlacha, respektive svaly, na které je napojena). A unavený sval začne co? no ano, začne škubat. Důsledky takového škubání snad laskavému čtenáři snad ani nemusím popisovat.

   Vzduchové pistole mají (dle mého názoru) obecně těžiště poměrně hodně vpředu. Spolu s poměrně velkou hmotností některých typů – až 1300 g – tak vznikají značné nároky na svaly, ovládající polohu pěsti vůči předloktí. A samozřejmě i na veškeré svalstvo, udržující paži ve vodorovné poloze. Nejste-li zrovna majiteli urostlé, atletické postavy, budete s tímhle problémem nejspíš zápolit se střídavými úspěchy. Asi první, čeho si při seznamování s takovou pistolí všimnete, bude „utopená moucha“. Neboli muška, jen občas dosahující hrany hledí a většinou  - prostě utopená… Poučeni zkušenostmi nebo kolegy, učiníte rázné opatření: nastavíte rukojeť na větší úhel sklonu a heleme se, muška poslušně povylezla výš. Žel, výsledky už tak poslušně nahoru nešplhávají. Na vině bude nejspíš značné napětí svalů na horní straně předloktí. Trochu se to dá napravit tréninkem, ale v zásadě je to špatně a bude trvale bránit dosahování opravdu špičkových výsledků.

                                     /pokračování příště/