Útočné pušky

(D) Gravitační nůž (Fallmesser) byl standartní výzbrojí Fallschirmjäger - Německých výsadkářů za druhé světové války. Jednalo se o nůž, jehož název vychází ze způsobu vysouvání čepele, jinak zcela skryté v rukojeti. Vysunutí lze provést po stlačení hřbetní pojistky na palcové straně u záštity nože, která zdeformuje vnitřní pružinu a uvolní mechanismus. Poté je třeba nožem mávnout nebo jej prostě otočit záštitou dolů. Čepel následně vlastní vahou či odstředivou silou vyjede z rukojeti do krajní polohy a po uvolnění palce z pojistky je pružina vrácena do původní polohy a zajištěna ve vysunuté poloze. Pro zasunutí čepele postačí opětné stlačení hřbetní pojistky palcem a otočení nože záštitou směrem vzhůru. Čepel se opět zasune do rukojeti vlastní vahou a poté je třeba pojistku uvolnit.

Nůž má mimo čepele z vynikající německé nerezavějící martenzitické oceli o délce 105 mm také výklopný hrot kruhového průřezu dlouhý stejně jako rukojeť nože a uložený na jejím boku. Je vyroben ze stejného materiálu jako čepel a kromě přímého bodání lze s jeho pomocí rozpíchnout silně utažené uzly na padákové šňůře a podobně. Jedním ze známých výrobců tohoto nože, který je sběrateli militárií velmi vyhledáván, je kupříkladu firma Paul Weyersberg ze Solingenu. Střenky tohoto nože jsou vyrobeny z kvalitního dřeva ořechu královského (Juglans regia). Byl vyráběn ve dvou konstrukčních variantách – rozebíratelný a nerozebíratelný. Nejčastější závadou tohoto nože je zlomené pero pojistky a zlomený bodec.

Tento nůž se používá u německých výsadkářů dodnes, pouze dřevěné střenky jsou zaměněny za plastové. Poslední modely mají čepel osazenou háčkem. Protože se poválečné modely o mnoho neliší, je tento nůž často upravován a předěláván do druhoválečných verzí a pak draze prodáván na burzách a aukcích. Jeho cena je poměrně vysoká, záleží na stavu, ale můžete ho sehnat od 5 000 Kč. Pokud se Vám i přes tyto nástrahy podaří sehnat funkční originál, pak bude zaujímat jistě čestné místo ve Vaší sbírce.

Zdroj: detektorweb.cz, panzernet.net, fronta.cz, youtube.com

(D) Tak jako sověti měli svou SVT - 40, američané M1 Garand, tak i Německo muselo přijít zákonitě se svým vlastním typem samonabíjecí pušky. Zrodila se tak legenda jejíž název zní Gewehr 43 (zkráceně G - 43). Velmi oblíbená, ale nedostatečně vyráběná zbraň během druhé světové války.

Tato bezesporu skvělá zbraň má svůj původ v předchozím modelu G-41(W), který vyráběla firma Walther a BLM (Berlin-Lübecker Maschinenfabrik). Jelikož požadavky armády byly podstatně náročnější než splňovala zmiňovaná G-41(W), muselo dojít k hledání nového řešení.Po mnoha testech technici firmy Walther nalezli zalíbení v systému sovětské SVT-40, které byly ve velkém množství ukořistěny při operaci Barbarossa (útok na Rusko 22. června 1941). Není také divu, tyto pušky se výtečně osvědčili v praxi a tak si zřejmě konstruktéři od Walthera položili otázku - "nač se dobývat do dveří, které byly již otevřeny". O budoucí konstrukci a systému nové zbraně tak bylo rozhodnuto, stejně jako o předání do sériové výroby. G 43 se liší od G 41 především tím, že odběr prachových plynů po výstřelu neprobíhá u ústí, ale nyní ve střední části hlavně. Další menší vylepšení zahrnují například odnímací zásobník nebo kliku závěru přemístěnou z pravé strany na levou. Zbraň je výrobně jednodušší, lehčí i spolehlivější. Gewehr 43 byl předán ke zkouškám v roce 1942. Oficiálně nebyla zavedena do výzbroje Wehrmachtu, ale na základě Hitlerova nařízení probíhala v letech 1943 až 1945 její velkosériová výroba.

Jak je určitě známo, v roce 1943 bylo Německo soustavně bombardováno a tudíž bylo potřeba výrobu rozdělit do několika zbrojních závodů. Bylo rozhodnuto, že to budou firmy Walther (ac), BLM (duv od 1945 qve) a Gustloff-Werke (bcd). Je méně známo, že firma Gustloff-Werke vyráběla pušky v KL Buchenwald a firma Walther využívala zbrojní závod SS při KL Neuengamme. Zároveň si tyto dvě firmy nechaly dopracovávat pouzdra závěrů u francouzské firmy Manufacture National d'Armes de Saint-Étienne (WaA134).

Jak se blížil konec války a spojenecké bombardování bylo čím dál tím více intenzivnější, docházelo i k ničení cílů menších významů, než byly obrovské koncerny na výroby těžkých zbraní. Vyjímkou nezůstal ani závod v Buchenwaldu. V rozbombardované továrně již nebylo možno dál po náletu pokračovat ve výrobě a tak se stalo, že se produkce G-43 zastavila na několik měsíců. Do té doby se podařilo vyrobit a vyexpedovat pouze cca 40 500 kusů pušek G-43. Nutno ještě dodat, že tento nálet, který tak tvrdě ochromil výrobu, proběhl ke konci léta roku 1944.

Po již zmiňovaných několika měsících prodlevy ve výrobě byla produkce obnovena a do konce války se tak stačilo vyrobit na 462 000 kusů samonabíjecích pušek G-43 z toho 10% s optikou jako odstřelovací model.

A jakéže G-43 našla uplatnění v armádě během válečných let? Vzhledem k tomu, že nebyla vyráběná v tak masovém měřítku jako některé ostatní pěchotní zbraně, nemohlo zákonitě dojít k tomu, že by nahradila například opakovací pušku K98k. Určitě si ale našla uplatnění a místo jak u řadových vojáků, kteří měli to štěstí tuto zbraň vlastnit, tak zejména mezi armádními odstřelovači. Právě pro potřeby odstřelovačů byla G-43 doplňována optickými mířidly a brzy se tak stala vážným konkurentem pro odstřelovačskou verzi K98k. Ovšem nikdy jí nevytlačila z pozice pomyslné jedničky a to už vzhledem k nepoměru ve vyrobených kusech, ale hlavně sníženou přesností na větší vzdálenost. Opakovací závěr typu Mauser je stále využíván u odstřelovacích pušek. Její vlastnosti se hlavně uplatnili při obraných akcích odstřelovačů, kdy zbraň umožňovala rychlejší střelbu než K 98k. Nicméně si G-43 vydobyla velkou oblíbenost a to i navzdory malé produkci výrobních závodů.

A co říci závěrem? Snad jen, že G-43 je dnes pravým klenotem ve sbírkách druhoválečných střelných zbraní a dodnes zaujímá své čestné místo i na poli sportovní střelby.

Zdroj: wikipedia.org, panzernet.net, world.guns.ru, forum.valka.cz

(D) Karabina Mauser 98k byla základní pěchotní zbraní německé armády ve druhé světové válce a nejrozšířenějším typem německé opakovací pušky v tomto období. Ve své době představovaly vrchol technické dokonalosti, využití veškerého předchozího vývoje palných zbraní. O tom svědčí v podstatě shodné základní schéma různých opakovaček, zavedených do výzbroje v různých zemích, a také dlouhé období jejich používání. Výhody, společné všem opakovačkám, jsou velice jednoduchá konstrukce a z toho vyplývající nenáročnost na údržbu a výcvik, spolehlivá funkce mechanismů a jejich dlouhá životnost, vysoká přesnost střelby, značný dostřel (dokonce za hranicí možností lidského zraku) a dostačující rychlost palby. Na druhé straně nedostatky, které opakovačky měly, nebyly příliš velké. Patřila k nim poměrně velká hmotnost zbraně a velký zpětný ráz, který znesnadňoval rychlé osvojení si zacházení se zbraní.

V roce 1902 byla zavedena zkrácená kompaktní varianta pušky G98, nazvaná „Karabiner 98“. Oproti základní variantě G98 je o 305 mm kratší (hlaveň je kratší o 310 mm), pažba dosahuje až k ústí hlavně, kde je zakončena masivním kováním (sloužícím zároveň jako chránítko mušky) a nosný řemen je upevněn na levé straně zbraně. Výraznou změnou prošla i klika závěru, která je u K98 ohnutá dolů a navíc zploštělá, aby na ni šla nasadit pochva bodáku. Kvůli kratší hlavni bylo nutno upravit i hledí, které je nynístavitelné v rozmezí 200 až 1800 metrů. Praxe však ukázala, že hlaveň je příliš krátká, než aby byl alespoň uspokojivě využit potenciál, který poskytoval nový náboj se zahrocenou střelou (8x57JS) - kvůli krátké hlavni nestačil veškerý objem střelného prachu dohořet před tím, než střela opustila hlaveň, což, kromě silného světelného a zvukového efektu, mělo i nepříznivý vliv na přesnost střelby. Z těchto důvodů se karabina K98 rozšířila jen málo a dnes je jejich výskyt velmi vzácný.

Karabina Mauser K98 je opakovací zbraň s otočným odsuvným závěrem.  Náboje jsou uloženy ve dvouřadé, pevné nábojové schránce, situované před lučíkem spouště. Schránka se plní shora pomocí nabíjecího pásku. Hlavními částmi pušky jsou: Hlaveň s mířidly, pouzdro závěru, závěr, nábojová schránka a pažba. Hlaveň o délce 430 mm je opatřena čtyřmi pravotočivými drážkami, s konstantním stoupáním 240 mm. Na hlavni je rovněž připájena základna hledí. Hlaveň je vzadu zašroubována do pouzdra závěru které spojuje všechny základní části zbraně v jeden celek. V pouzdře závěru se rovněž pohybuje závěr. Zadní část pouzdra závěru je takzvaný můstek, v jehož přední straně jsou vyfrézovány výřezy pro nasazení nabíjecího pásku. Na levé straně můstku šroubem připevněn odpružený držák závěru, který tvoří tím zadní doraz závěru. Závěr se skládá ze závěrnice, vytahovače, kroužku vytahovače, úderníku, bicí pružiny, úderníkové matice, uzávěry, čepu uzávěry s pružinou a pojistky. V závěrnici jsou tři uzamykací ozuby (dva vpředu a jeden vzadu) a vpravo z ní vybíhá rovná klika závěru. V čele závěrnice je otvor pro zápalník ůderníku. Na pravé straně závěrnice je otočný vytahovač. Na úderníku je navlečena bicí pružina a na jeho zadní konec je bajonetovým spojem nasazena úderníková matice, která má ve spodí části lištu se zkosením, které odpovídá šroubové ploše ve výřezu závěrnice. Při otáčení závěrnice doleva je úderníková matice odtlačována vzad a tím je napínána bicí pružina. Ve spodní části lišty úderníkové matice jsou dva ozuby, které slouží k zachycení ozubem spoušťové páky. Jednotlivé části závěru spojuje uzávěra. V ní je uložena pojistka a čep, který zajišťuje správnou polohu uzávěry vůči závěrnici a také zabraňuje otáčení odemčeného závěru. Křidélková pojistka má tři polohy - vlevo odjištěno, nahoru zajištěno a při poloze křidélka pojistky vpravo je zajištěno a navíc blokován pohyb závěru. Spoušťové ústrojí, umístěné v pouzdře závěru, se skládá ze spouště s čepem, spoušťové pružiny a spoušťové páky s čepem. Pružina tlačí spoušťovou páku nahoru, kde svým ozubem zachycuje úderníkovou matici. Stisknutím spouště dojde ke snížení zadní části spoušťové páky, ozub vyjde ze záběru a úderníková matice se uvolní. Po uvolnění tlaku na spoušť se spoušťová páka vrátí do původní polohy. Nábojová schránka, jejíž tělo tvoří jeden celek s lučíkem spouště, je dvěma šrouby zespodu přišroubována k pouzdru závěru. Dno schránky je k tělu připevněno pomocí odpruženého čepu. Ve dnu schránky je zasunuta skládaná plochá pružina, která tlačí vzhůru podavač nábojů. Náboje jsou ve schránce uloženy šachovnicově ve dvou řadách.

Pažba a nadpažbí jsou vyrobeny z plného ořechového nebo bukového dřeva; výjimečně byla pažba vyrobena z jiného druhu plného dřeva. Pouzdro závěru je k pažbě řipevněno pomocí dvou průběžných šroubů, které zároveň spojují pouzdro s nábojovou schránkou. Hlaveň je k pažbě připevněna pomocí dvou hlavňových objímek, přičemž z přední dopředu vyčnívá záchyt bodáku. Zpětný ráz výstřelu je na pažbu přenáčen pomocí čtyřhraného čepového lůžka, umístěného pod nábojovou komorou. V hlavišti pažby je otvor pro provlečení nosného řemene a za ním je lůžko pro rozborku závěru. Zadní část pažby je proti poškození chráněna ocelovou botkou.

Byla standardní puškou německých pozemních sil po dobu druhé světové války, ačkoliv vedle ní v menších množstvích sloužily i jiné pušky systému Mauser, ať starší typy Kar 98b či zbraně Německem ukradené v okupovaných evropských zemích. Na sklonku války začala být Kar 98k doplňována i samonabíjecími puškami vzor 1941 a 1943, a útočnou puškou StG 44, nicméně jejich výroba nikdy nedosáhla takového počtu, aby jimi mohla být Kar 98k plně nahrazena. Po válce pokračovaly v jejím používání dříve okupované evropské země, na jejichž území zůstaly značné počty těchto pušek, případně i výrobní zařízení pro ně. Mezi tyto státy patřilo i Československo, které je používalo pod označením puška vz. 98N. současně je i vyváželo, například do nově vznikajícího státu Izrael, který je u druholiniových jednotek používal až do šedesátých let, ovšem po roce 1958 přerážované pro náboj 7,92 x 51 mm NATO.

I v současné době se lze někdy setkat s původní puškou Kar 98k jako loveckou nebo sportovní zbraní, ačkoli nejčastěji je pouze cenným sběratelským objektem. V některých případech se však stalo, že, zejména v méně rozvinutých oblastech světa, byla nalezena Kar 98k jako zbraň používaná povstaleckými ozbrojenými silami.

Replika k zakoupení v našem e-shopu:   Marushin K98k, Tanaka K98k

Zdroj: gunsworld.com, wikipedia.org, youtube.com, forum.valka.cz

(D) V průběhu 2. světové války se Němci po zkušenostech z východní fronty rozhodli, že v bitvách, kde byl obvyklý boj na krátkou vzdálenost (do 400 metrů), by mohla být daleko účinnější kompaktní puška na méně výkonnou munici, střílející v plně automatickém režimu. Tato puška by měla být používaná jak v útočné úloze s přesnou střelbou na přibližně 300 metrů (za účinný dostřel samopalů), tak v úloze obranné, kdy by se na kratší vzdálenosti využila možnost automatické palby.

A tak se začalo s vývojem nové zbraně. Logickým krokem bylo zmenšení výkonu i rozměrů náboje, což umožnilo konstrukci samočinné pušky s mnohem větší palebnou mohutností, zachování dostatečného účinku na požadovanou vzdálenost. Zmenšil se tak zpětný ráz zbraně a střelec mohl u sebe nést více nábojů. Vznikla tak vlastně nová kategorie pěchotního střeliva: náboj střední balistické výkonnosti, kratší a slabší než běžný puškový, ale mnohem výkonnější než pistolový. Tímto finálním nábojem byl 7.92x33mm Kurz. S vývojem typu této munice šlo ruku v ruce několik prototypů zbraní -  karabina MKb - 42 (W), W značí firmu Walther a její konkurent automatická karabina MKb - 42 (H), H značí firmu Haenel, vyvinutá Hugem Schmeisserem. Padesátka zkušebních karabin MKb-42 (H) obstála v červenci 1942 ve zkouškách konaných zbrojním úřadem. Adolfu Hitlerovi se ale předvedená zbraň nelíbila, a tak nedoporučil její další vývoj. Vojenští výzkumníci však rozpoznali její vývojový potenciál a po drobných úpravách a za zády Vůdce prosadili výrobu karabiny pod krycím označením MP-43A (MaschinenPistole - tj. samopal). Od listopadu 1942 do září 1943 bylo vyrobeno 11 853 kusů, které se převážně dostaly k polním jednotkám, kde se tato zbraň těšila velké oblibě, ačkoliv měla stále drobné problémy, které bylo nutné odstranit. Na základě kladných ohlasů vojáků povolil Adolf Hitler její další vývoj. Byla stažena z výzbroje, poupravena a další rok se začala vyrábět pod označením MP44 (nižší hmotnost než MP 43, povrch šedě parkerizovaný, u MP 43 černěný), které bylo později Hitlerem změněno na Stg 44 (Sturmgewehr – útočná puška). Bylo vyrobeno 425 977 kusů.

Právě název útočná puška se stal pojmenováním pro celou novou kategorii ručních palných zbraní. I když zkratka MP znamená samopal, podobnost byla jen ve vnějším vzhledu. Zbraň obsahovala mechanismus, který byl obdobný jako u německých automatických pušek té doby, nikoli mechanismus samopalu, ale automatickou funkci zbraně zajišťoval mechanismus s odběrem prachových plynů z hlavně působících na píst, který je uložen nad hlavní. Závěr je plně uzamčený vykývnutím závorníku ve vertikální rovině. Spolu s výkonnějším než pistolovým nábojem to znamenalo několikanásobně větší přesnost, průbojnost a dostřel, než měl jakýkoliv tehdejší samopal. Na zbrani je rovněž zajímavá její značná technologičnost - velký počet součástí byl vyráběn lisováním a svařováním, místo do té doby obvyklých třískově obráběných výkovků. Tato technologie výroby se začala u vojenských zbraní široce používat v 50. a 60. letech, němečtí konstruktéři tedy předběhli svou dobu. Zbraň mohla mít velkokapacitní zásobník (třicet nábojů) a byla schopna střelby dávkou. Nižší výkon náboje umožňoval udržet zbraň ve směru zamíření i při střelbě dlouhými dávkami, což značně zvýšilo možnost zasáhnutí cíle. Dle bojových zkušeností uživatelů byla určitou slabinou této zbraně náchylnost k samozápalům, po dlouhotrvající střelbě dávkou hrozil samozápal náboje v přehřáté nábojové komoře.

Ke konci roku 1944 se experimentovalo i s nástavcem pro střelbu za roh Krummlauf. Tato úprava měla být použita k obraně tanků, ale byla používána i pěchotou v pouličních bojích. Zaměřovalo se pomocí periskopických mířidel daných na pušku. Běžně bylo používáno úhlu 30°, kterému odpovídá Krummlauf J, při větších úhlech dochází k velkému zahřívání nástavce a odpadá střelba dávkou.

 Zbraň mohla být vybavena i vrhačem puškových granátů Schiessbecher nebo tlumičem plamene hlavně (rozšířeno u výsadkových jednotek). Na zbraň se montovalo několik typů puškových zaměřovačů, ačkoliv pro odstřelovače byla naprosto nevhodná.

Dále se také experimentovalo s úpravou pušky na noční boj s namontovaným infrazaměřovačem ZG 1229 Vampir. S touto úpravou prý byla s úspěchem použita v bitvě v Ardenách, kde byla technologií pro noční vidění vybavena a použita speciální jednotka tanků Panther. Nutno říci, že tímto vybavením se hmotnost zbraně rapidně zvýšila.

 

 

Nakonec zbývá jen dodat, že z této zbraně je odvozena jedna z nejrozšířenějších zbraní světa AK 47 Kalašnikov a některé prvky Stg 44 se významně podobají českému samopalu vz.58.  Okénko pro výhoz nábojnic zase zcela okopírovala firma Colt při konstrukci zbraně M16. Stg 44 se také umístila mezi 10-ti nejlepšími útočnými puškami na světě, konkrétně na 9. místě.

Zdroj: youtube.com, claus.espeholt.dk, valka.cz

V posledních letech vystavoval ruský Iževský mechaničevský zavod na veletrhu IWA v Norimberku novou samonabíjecí malorážku Bajkal MP-161K, která upoutávala moderním designem. V polovině roku 2008 se první MP-161K objevily v České republice.  

Konstrukce

Bajkal MP-161K se vyrábí v rážích 22 LR, 22 WMR a 17 HMR. Základ konstrukce tvoří válcové pouzdro závěru, v němž se pohybuje neuzamčený válcový závěr odpružený vinutou pružinou. V závěru je uložen odpružený přímoběžný úderník. Na pravé straně závěru je vytahovač a prohnutá ovládací páka, pohybující se v drážce navazující na výhozní okénko. K pouzdru závěru je zespodu upevněn rám vylisovaný z ocelového plechu, v němž je uložen spoušťový mechanismus, kladívko jehož úder se přenáší na úderník a výstražník signalizující napnutí bicího mechanismu. Výstražník je prodloužená osa bicí pružiny, spojená čepem s kladívkem. Při natažení kladívka se spodní část výstražníku vysune mezi lučíkem a zásobníkovou šachtou. Před výstražníkem je zásobníková šachta se záchytem zásobníku se vystupujícím z jejího ústí. Za spouští je příčně suvná pojistka. Do čela závěru je ukotvena hlaveň. Na hlavni, před čelem pouzdra závěru, je nasazen ocelový sokl, k němuž je zespodu přišroubována válcová tyčka, držící ve správné poloze a k pouzdru závěru přitisknutý rám se spoušťovým mechanismem. V zadu je rám uchycen k temeni pouzdra závěru. Na hřbetu pouzdra závěru je lišta Weaver a před ní, na pylonu, výškově a stranově stavitelné hledí s pravoúhlým zářezem. Hranolovitá muška se svislou pohledovou plochou je na ocelové objímce přibližně v jedné třtině od ústí hlavně. Jednořadý mírně prohnutý ocelový zásobník má plastovou botku a kapacitu devět nábojů. Povrch ocelových dílů je brynýrován nebo niklován. Pažba a předpažbí jsou vylisovány z tmavě šedého plastu vyztuženého skelnými vlákny a v podstatě tvoří vícedílnou skelet okolo pouzdra závěru. Předpažbí a nadpažbí jsou složeny ze dvou plastových součástí, do nichž je ze spodu vsazena vložka ze světle šedé pryže. Další dva díly tvoří pažba, vybíhající dvěma rameny k pistolové rukojeti, pistolová rukojeť, lůžko pro pouzdro závěru a rám, symbolický lučík, na nějž navazuje pouzdro zásobníkové šachty s prohnutým čelem vybíhajícím k předpažbí. Čelo a částečně boky zásobníkové šachty a rukojeti jsou zdrsněny drážkami. Hřbet rukojeti a potka pažby jsou ze světla šedé přilnavé pryže. Do hřbetu pažby je vsazena výškově nastavitelná lícnice. V čele předpažbí a spodní části pažby jsou průvlaky pro nosný popruh. Pažba a předpažbí mají vnitřní příhrady a jsou drženy šrouby s půlkulatou hlavou s křížovým zářezem. Po povolení dvou šroubů lze měnit výšku ...

Celý článek v PDF zde.

M1 Garand .30-06cal poloautomatická puška

Puška M1 byla navržena Johnem C. Garandem a v letech 1936-1957 složila jako standardní puška americké armády než byla nahrazena lehčí puškou M14. M1 byla jednou z prvních poloautomatických pušek použitých v boji. Nabízela velké zlepšení palebného efektu než M1903, kterou nahradila. Byla to pevná, spolehlivá zbraň, umožňující různé použití na bitevním poli. Nabíjela se náboji ráže .30-06 na pásku po osmi kusech.

Ostřelovací (sniperské) verze Garandu byly označovány jako M1C a M1D. Tyto dva modely se lišily pouze typem dalekohledu. M1C byla vybavena dalekohledem M81 2.5X zatímco M1D byla vybavena dalekohledem M82 2.5X. Oba modely se používaly jako ostřelovací pušky v průběhu Druhé světové války a v Koreii a v prvních letech války ve Vietnamu. Ačkoly již byla shledána zastaralou, sloužila M1D v armádě US jako ostřelovací puška do poloviny šedesátých let. Obě verze používaly střelivo ráže .30-06 nabíjené ručně nebo pomocí osmiranných pásků.

s použitím zdrojů Federation of American Scientists (FAS) připravil Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Samonabíjecí puška vzor 52 byla vyvinuta v Československu krátce po skončení Druhé světové války. Spuštěcí ústrojí je podobné jako u pušky M1 Garand. Zbraň používala český náboj 7,62 x 45 mm vzor 52. Automatická funkce zbraně byla zajištěna systémem s odběrem prachových plynů z hlavně, s plynovým pístem vedeným prstencem navlečeným na hlaveň. Uzamčení hlavně zajišťoval kyvný závorník.

Výroba probíhala v Povážských strojárnách v Povážské Bystrici, ale kvůli problémum při výrobě byla přesunuta do Závodu přesného strojírenství v Uherském Brodě (dnešní Česká zbrojovka). V roce 1957 byla v rámci standardizace střeliva v rámci Varšavské smlouvy upravena na sovětský náboj 7,62 x 39 mm vzor 43 a označena jako puška vz. 52/57. V roce 1961 byla nahrazena samopalem vz.58.