Útočné pušky

(USA) Eugene Stoner, byl jedním z konstruktérů pušky M16, opustil kolem roku 1961 ArmaLite a přidal se do společnosti Cadillac Gage Corp. V této společnosti začal Stoner vyvíjet úplně nový zbraňový systém. Byl to asi úplně první systém se zaměnitelnými díly, byl složen zhruba z 15 podčástí, které mohly být složeny dohromady v různorodé konfiguraci. Od útočné pušky nebo karabiny, přes lehký kulomet, až po plnohodnotný kulomet.

První prototypy používaly munici 7,62 x 51 mm NATO a objevily se v roce 1962 pod názvem Stoner 62. Pouze o rok později přebudoval Stoner tento systém na munici 5,56 x 45 mm a byl označena Stoner 63. Tyto zbraně byly představeny na počátku sedmdesátých let a byly usilovně testovány americkou armádou pod označením XM22 (Stoner 63A puška), XM23A (Stoner 63A karabina) a XM207 (lehký kulomet s pásovým zásobníkem). Jediným vojenským použitím Stoneru 63 byl model Mk.23, sestava používaná jako lehký kulomet s pásovým zásobníkem u amerických námořních speciálních sil v malých počtech ve Vietnamu. Ačkoliv Stoner 63 měl výhody ve své kombinovatelnosti a zaměnitelnosti dílů a velké bojové flexibilitě, byl příliš těžký jako puška a velmi drahý a komplikovaný na údržbu. Přibližně 3 500 až 4 000 zbraní Stoner 63 bylo vyrobeno mezi lety 1962 a 1971.

Stoner 63 obsahoval více jak 15 dílčích záměnných částí. Různými kombinacemi těchto částí (hlavně, zásobníky, spoušťové mechanismy, zaměřovače…) vznikaly různé typy zbraní. Zbraň byla také osazena lištou pro různé montáže a bylo možné rychle vyměnit hlaveň. U pušek a karabin je systém postaven tak, že píst a celý plynový systém je uložen nad hlavní a přívod munice je na spodní straně. U všech kulometů tohoto typu Stoner  63 je tento systém otočený. Munice je přiváděna z vrchu a pístový mechanismus je osazen pod hlavní. U pušek je osazen spoušťový mechanismus do pistolové pažby a umožňuje střílet jak jednotlivými ranami, tak i dávkou. U kulometu je umožněna pouze plnoautomatická střelba. Zásobování střelivem je řešeno 30-ti ranými zahnutými zásobníky, které mohou být použity jak v pušce, tak kulometu. Pásové zásobníky jsou použity pouze u kulometu. U prvotních modelů Stoner 63 byla páka závěru umístěna na pravé straně. Pojistka a přepínač střelby byl kombinován v jednom přepínači na levé straně spoušťového mechanismu. Pozdější verze se o mnoho nelišily, měly oplastování po stranách a výrazné prolisy podobné jako Kalašnikov AKS/AKMS.

Tato zbraň byla ojedinělá svojí koncepcí výměných komponent. Ačkoli nikdy nebyla oficiálně přijata do výzbroje byla používána u speciálních jednotek námořnictva. Detailnější popis kulometné verze uvedeme již brzy v jiné části rubriky Vše o zbraních.

Zdroj: world.guns.ru, youtube.com, wikipedia.gov

Útočná puška, pojem který se začal používat běhěm 2. světové války. Tyto zbraně jsou výhradně určeny pro vojenské účely a téměř vytlačily klasické pušky ze služby v armádě. V této kategorii Vám představujeme útočné pušky ze všech koutů světa a předkládáme Vám jejich podrobný popis, vývoj, technická data a samozřejmě zajímavé fotografie a videa.

Přejít do kategorie Útočné pušky: ZDE

Pokud by jste měli námět na článek do této kategorie pište na:

Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Také budeme rádi pokud se u našich článků budou objevovat Vaše komentáře, připomínky, diskuze a dotazy, které rádi zodpovíme a zohledníme při tvorbě dalších článků. Jsme tu pro Vás!!!

(USA) Útočné pušky typu M16 je americký, na rychlo vyvinutý projekt, protějšek zbraním řady AK. Ve vojenských konfliktech se prokázalo, že se přestřelky odehrávají málo kdy na vzdálenosti větší 400m. Němci to věděli už na konci 2. světové války, proto byla vyvinuta zbraň Sturmgewehr 44 (ráže 7.92x33). Američanům se to potvrdilo zejména ve válce v Koreji a posléze ve Vietnamu, kde byla jejich puška M14 (v té době standardní zbraň pěšáka) těžká, v džungli zbytečně dlouhá a při střelbě dávkou vykazovala vysoký zdvih ústí hlavně. Oproti tomu AK-47 bylo do těchto podmínek celkem vhodné. Americká armáda začala tedy hledat vhodnou odpověď na sovětské protějšky. Tou se po čase stala puška AR-15, armádou přijata jako M16.

M16 je útočná puška vyráběná firmou Colt. Byla vyvinuta z experimentálního modelu AR-15 (také CAR-15), později XM16E1, nazývaném „Černá puška“ (anglicky „Black rifle“). Původně takto byla nazývána Vietkongem. Našly se dokumenty, které varují právě před „Černou puškou“. Tento model byl vytvořen v období vietnamské války. Ve výzbroji nahradila pušky M14 a M1 Garand. Jde o útočnou pušku, která byla sestrojena "na rychlo". Je to také patrné na některých konstrukčních prvcích. Celá zbraň je koncipována jako in-line (osa hlavně a pažby jsou téměř v jedné rovině) a má pistolovou rukojeť, která je lehce ergonomicky tvarovaná. Puška se vyznačuje dobrou ovladatelností a vzhledem k použitému náboji velmi přijatelným zpětným rázem. Napínací táhlo, přesněji jeho osa je souběžná s osou pušky a je pod nosnou rukojetí. Hledí je na nosné rukojeti, muška je na začátku předpažbí, na můstku. Zásobník je lehce zahnutý. Jelikož byla sestrojena za doby války ve Vietnamu, přihlíželo se mimo jiné k tomu, aby nová zbraň byla dobře čistitelná a udržovatelná v bojeschopném stavu. Základní rozborka se provádí pouhým vysunutí dvou příčných čepů, například špičkou náboje. Tím dojde k oddělení (sklopením kolem předního čepu) 1. části - hlaveň, pouzdro závěru se závěrem, nosná rukojeť od 2. části - pažba, tělo zbraně se zásobníkovou šachtou a pistolovou rukojetí.

Začneme popisem 1. části, protože obsahuje ty nejdůležitější části celé zbraně. Například hlaveň samotná má za sebou docela zajímavou historii. Její konstrukce se neobešla bez problémů. Skládá se z duralového pláště s tenkostěnou nerezovou duší. Problém spočíval v případné přítomnosti kapek vody, které při výstřelu zbrzdily střelu a nárůst tlaku roztrhl hlaveň. Proto byl plášť zesílen.

Hlaveň je na konci osazena úsťovou brzdou a do těla závěru je upevněna převlečnou maticí. Za nábojovou komorou je našroubována část s vybráním pro blokovací ozuby. Pod nosičem mušky je v hlavni kanálek pro odvod prachových plynů. Zde je jeden ze zásadních rozdílů v konstrukci jiných zbraní využívajících sílu prachových plynů a asi také jeden z nejspornějších bodů: zbraň nemá klasický válec a píst, ale prachové plyny jsou vedeny trubičkou přímo do pouzdra závěru, kde působí na nosič závorníku. Tím se do mechanismu dostávají spaliny a znečišťují jej, což může způsobit fatální selhání. Na druhou stranu ale snižují hmotnost. Pouzdro závěru je z hliníkové slitiny. V něm se pohybuje nosič závorníku, jeho táhlo a pružina. Táhlo je situováno (celkem nezvykle) za hledím, v místech, kde je spojena pažba s pouzdrem závěru. Při střelbě se samozřejmě nepohybuje. Samotné táhlo má tvar písmene "T". Proti pohybu je jištěno vlastní pojistkou, která je na jednom rameni pomyslného písmene "T". Nosič závorníku plní dvě role: 1. je to ovladač závorníku a za 2. je to také část plynového "pístu". Trubička, která vlastně tvoří tu část plynového pístu je na nosič přišroubovaná. Na boku nosiče jsou svislé zářezy (jejich přítomnost popsána níže). Celý nosič má tvar válce, z vrchu a ze spoda seříznutého. Je vyráběn třískovým obráběním. Do nosiče je zasazen závorník, také válcovitého tvaru. Ten má vzhledem ke svojí velikosti poměrně hodně (7) uzamykacích ozubů. Tudíž se při uzamykání musí pootáčet jen velmi málo. Na jedné straně, na místě, kde by mohly být další uzamykací ozuby je umístěn vytahovač. Ten je z jednoho kusu a v těle závorníku je upevněn kolíkem, který tvoří osičku. Na vytahovač z druhé strany působí pružina. Naproti vytahovači, v lůžku pro nábojnici je nesený vyhazovač, jehož pohyb v závorníku je vymezen kolíčkem. Rotace závorníku je řízena válečkem, který je zasazen svisle (kolmo) k osám závorníku a nosiče. Tento váleček, z jednoho konce opatřený malou destičkou je umístěn před trubičkou (částí pístu). Výše je zmínka o přítomnosti jakýchsi příčných zářezů. Jejich využití je, že při střelbě se vlivem otevřenosti pístu dostavají do těla zplodiny, které zanášení jak závorník, tak i ostatní součásti. Pokud se dostanou do prostoru, kam se uzamykají ozuby na závorníku (tedy do části s vybráním našroubované na konci hlavně), závěr se nemůže úplně uzamknout a nedojde k výstřelu. V bojové situaci by to znamenalo rozebrat – vyčistit - složit, což by zabralo až příliš mnoho času, než by bylo zdrávo. Proto bylo na stranu pouzdra závěru přidáno tlačítko, které svojí pákou dotlačuje závěr do konečné polohy. Za okénkem pro výhoz, které je opatřeno odklopnou krytkou proti znečišťování je umístěn usměrňovač vyhozených nábojnic, aby neohrožovaly střelcův obličej.

2. část se skládá z těla zbraně (pouzdro se spoušťovým mechanismem + zásobníková šachta), pistolové rukojeti a pažby. Tělo zbraně je též z hliníkové slitiny. Zásobníková šachta je pevnou součástí těla a je před lučíkem. Ten je dobře řešen pro střelbu v rukavicích: jeho spodní část je odklopná. Pojistka / přeřazovač je umístěna na levé straně v dosahu palce střílející ruky. V základním provedení nebyla možnost střelby omezenou dávkou, avšak byla zavedena u zbraní speciálních jednotek. Záchyt zásobníku je hůře řešen nežli u zbraní AK či u našeho samopalu vz. 58. V případě, že zásobník nechodí úplně hladce, jsou zapotřebí obě ruce, což je mínus. Zhruba nad palečníkem záchytu zásobníku je vypouštění záchytu závěru. Pažba v sobě nese vratnou pružinu, což je také další ze sporných bodů. Na jednu stranu to u běžné zbraně vojáka vůbec nevadí, ale v případě potřeby zbraň minimalizovat či rozložit nastává problém. Proto nejsou k vidění útočné pušky M16 se sklopnou pažbou. Pouze s teleskopickou. V pažbě je schránka pro čistící potřeby. V pistolové rukojeti, která má "zvýrazněný" prostor pro jeden z prstů, není v originálním provedení žádná schránka. I když jsou k vidění různé komerční doplňky, které jej mají. Rukojeť je z černého plastu, stejně jako pažba. Předpažbí bylo nejprve trojúhelníkového průřezu, později bylo vyměněno za lehce kuželovité. Je sestaveno ze dvou dílů, pravého a levého. Nahoře je 15 ventilačních otvorů pro lepší chlazení hlavně. U "taktických" modelů (M4) jsou na předpažbí montážní lišty. Většinou jde o typ R.I.S.

I u standardních typů lze připevnit pod předpažbí granátomet M203 a občas je i k vidění podvěsná brokovnice.

První verze byly nespolehlivé (kvůli špatné munici) a američtí vojáci je odmítali, proto je u těchto zbraní také druhotné označení:

• XM1-E1 (AR-15) byla experimentální verze, která však měla problém se zasekáváním závěru.

• M16A1 u této verze byla přidána páčka na ruční dovření závěru, měla hladké předpažbí. Byla hojně používána ve Vietnamu, kde byla protějškem AK-47.

• M16A2 je novější verze (používaná až po „Vietnamu“), která má drážkované předpažbí a zásobník na 30 nábojů; umožňuje střelbu po tříranných dávkách (M16A2 mají i modifikaci na plně automatický režim).

• M16A3 se od předchozí verze se liší pouze rychle odnímatelnou transportní rukojetí pro rychlejší nasazení kolimátoru či optiky (rukojeť je nasazena na tak zvanou R.I.S. lištu).

• M16A4 upraven vnitřní mechanizmus pro vyšší odolnost proti okolním vlivům (písek, bláto, ...) a přidána R.I.S. předpažbí.

Rozdíly mezi označením AR-15, XM-16 (XM16E1) a M16A1 jsou následující. AR-15 je konstrukční název, dodnes však používaný u označení civilní verze této zbraně (u civilní verze není automatický režim, zbraň je pouze poloautomatická). XM16E1 je označení pro experimentální model M16 a E1 znamená první experimentální úprava. Po schváleni modifikací se písmeno X vypouští a E je nahrazeno písmenem A. Tedy název XM16E1 se po schválení promění na M16A1.

Zbraň používá náboje 5,56 × 45 mm NATO (.223 Remington). V prvních verzích byl použit zásobník na 20 nábojů, zásobníky na 30 nábojů byly plánovány i původně. Měly však četné výrobní vady, které byly převážně ve špatných pružinách. Je možné i vzácně vidět speciální 50-ti nábojové zásobníky, ale většina vojáků nabíjela pouze 18, protože při plném nabití měla zbraň tendenci se zasekávat z důvodu špatné pružiny na posunování nábojů v zásobníku. Později se začaly používat zásobníky na 30 nábojů poté, co byly odstraněny konstrukční vady. 30ranné zásobníky je občas možné spatřit na fotografiích z Vietnamského konfliktu.

Speciální jednotky používaly její zkrácenou variantu XM177E1 neboli Colt Commando (také označovanou jako CAR-15, což je však matoucí, protože tak se nazýval i experimentální model), vyznačující se kratší hlavní a výsuvnou pažbou (tato zbraň byla jakýsi předchůdce M4). Obě zbraně používají DINRail lištu pro uchycení přídavných zařízení jako laserový zaměřovač, granátomet M203 (jako první využit experimentální granátomet XM148), optika (např. u Rangers oblíbený orion). Colt M4, další standardní zbraň amerických ozbrojených sil, je stejný princip zbraně AR-15, kde se odlišuje délka hlavně.

Vyskytlo se také několik přestaveb na náboj 9mm Luger a naše Česká Zbrojovka vyrábí přestavbový adaptér na náboj .22LR.

Tuto zbraň je možné zakoupit jako airsoftovou v našem e-shopu: ZDE

Zdroj: wikipedia.org, military.cz, world.guns.ru, youtube.com

(D) Fallschirmjagergewehr 42 (FG 42) byla samočinná puška vyráběná v nacistickém Německu během druhé světové války a byla primárně určena pro elitní parašutistické oddíly Fallschirmjager, které se začaly v německém letectvu formovat ke konci 30. let. Ty byly nasazeny v prvních operacích války již v Nizozemí a později především v bojích na Krétě. Hlavním podnětem k výrobě této pozoruhodné zbraně byl právě nepříliš povedený výsadek na Krétě, provedený v květnu 1941, kde Němci utrpěli velké ztráty na životech. Dalekonosná řecká puška zdecimovala Němce, protože německé zbraně a vybavení byly shozeny ve speciálních barelech, které Němci hledali a museli se k nim probojovávat. Což vedlo k neúspěchu, protože výsadkáři nebyli podporováni těžšími zbraněmi. Šéf Luftwaffe - Hermann Göring tento neúspěch přisuzoval malé palebné síle, kterou jeho výsadkové oddíly disponovaly, a proto Luftwaffe vydalo požadavek na výrobu zbraně, která by sloužila jako lehký kulomet nebo rychlopalná zbraň. Armádní puška K 98k neposkytovala potřebnou rychlost střelby a samopaly MP 38/40 zase disponovaly malým dostřelem. Zbraň výsadkářů musí totiž plnit mnoho úkolů - boj na blízko, nasazení v týlu, způsobilost k průzkumu, boj v domech, nasazení v chladu i při vysokých teplotách. Musí spolehlivě fungovat ve sněhu, blátě, písku a vodě. Ministerstvo letectví (RLM) po zkušenostech z bojů vyhlásilo konkurz na novou zbraň.

Z 18 technických a taktických požadavků uvedu jen ty nejpodstatnější.

- kratší než 1 m

- lehčí než K 98k

- ráže 7,92 x 57 mm

- zásobník od 10 do 30 ran

- možnost střelby jednotlivě i dávkou

- možnost použití bodáku

- schopnost nasazení puškového zaměřovače, granátometu

– a to vše korunováno s požadavkem jednoduché a levné výroby

Do konkurzu se přihlásilo 6 firem:

1. GUSTLOFF, Suhl

2. GROSSFUS, Dobein

3. C. G. HAENEL, Suhl

4. KRIEGHOFF, Suhl

5. MAUSER A. G., Oberndorf am Neckar

6. RHEINMETAL-BORSIG, Sömmerda

V konkursu obstály jen KRIGHOFF, RHEINMETAL a MAUSER. Posledně jmenovaný přispěl s upraveným kulometem MG 81, ale protože nesplňoval některé požadavky, byl ze soutěže vyřazen.

Tak "zázračnou" zbraň není možné za krátkou dobu vyvinout jen na rýsovacím prkně. Je nutno provést velký počet praktických zkoušek jak u vojska, tak především materiálních a pevnostních. Tyto testy ukázaly na problémy, a ty byly při vývoji hned odstraňovány. Na vývoji spolupracovaly obě vítězné firmy.

Prototyp RHEINMETALU - uzamčená zbraň rotací závorníku od L. Stangeho byl přece jen o něco lepší než prototyp KRIGHOFFU. Jejich zbraň, konstruktéra Schmeissera, uzamčená vertikálně sklopným závorníkovým blokem (jako u StG 44) byla natolik dobrá, že určité prvky byly později použité i pro konkurenční zbraň.

Göring jí byl doslova nadšen a požadoval 100 000 kusů. Tolik výsadkářů ale neměl. Výzbrojní plánovači ho umírnili a snížil požadavek na 3000 kusů. Hlavní výzbrojní úřad trval na vlastních prověrkách zbraně. Část se zkoušela na armádním polygonu Kummersdorf, část u 20. a 21. divize. O FG-42 se záhy začalo zajímat i vrchní velení (OKW), které trvalo na unifikaci pěchotní výzbroje. Pro ně byla jasným favoritem útočná puška MP-43 (StG-44). Došlo na další srovnávací zkoušky těchto zbraní. Budoucí útočná puška měla vyšší rychlost palby a nižší hmotnost nesené munice. Do vzdálenosti 400 metrů byly výsledky přesvědčivé. Voják s MP-43 prostě stačil zasáhnout mnohem více cílů. Ekonomické hledisko také jasně favorizovalo MP-43.

Už zmiňované testy vedly k okamžitým změnám konstrukce, vylepšením a přepracováním. Některé odborné literatury uvádějí počet 2-3 typů. Kdybychom ale důsledně uvedli všechny typy, napočítáme více jak 20 variant, podstatných, opravdu se lišících nejen podle detailů, bylo 7.

TYP "A"

Pažba z hladkého plechu, poutko na řemen u horní části pažby, předpažbí z profilovaného plechu a dvounožka vpředu.

TYP "B"

Pažba z hladkého plechu se spodním poutkem na řemen, předpažbí plastové, změna mířidel, dvojnožka uprostřed.

TYP "C"

Od tohoto typu zůstává poutko na řemen dole, objevují se dřevěné předpažbí, jež už později zůstává, změna mířidel a dvojnožka uprostřed

TYP"D"

Nová úsťová brzda, dvojnožka uprostřed, zesílení vnitřních mechanismů.

TYP"E"

pažba z profilovaného plechu, dvojnožka uprostřed

TYP"F"

Táto verze se objevuje v roce 1943. Poprvé se objevuje dřevěná pažba, nový typ pažbičky, nová mířidla, úsťová brzda, dvojnožka vpředu.

Největší změnou bylo nové pojistné ústrojí. Všechny dosavadní typy měly přeřazovač palby a pojistku z jedné součásti. Tento typ to má zvlášť. Pojistka se nachází nad levou pažbičkou. Zbrani to prospělo především na ovladatelnosti.

TYP"G"

Od typu "F" se liší jinou úsťovou brzdou a základnou na zásobník.

Toto rozdělení není moc časté a je užíváno pouze rozdělení 1. a 2. typ.

Bylo důkladně měřeno opotřebení hlavně a součástí. Nejvíce opotřebované  části byly překonstruovány. Velký zpětný ráz zbraně byl tlumen mimo nárazník také úsťovou brzdou. Brzda zároveň plnila funkci tlumiče plamene. Prachové plyny se obzvlášť při střelbě z padáku odrážely vzad a proudily střelci do tváře.

Dále se zjistil vliv různě našroubované brzdy na umístění středního bodu zásahu. V Tarnewitz vznikla varianta, jež se při střelbě na zemi natáčela výšlehovým otvorem dolů, při střelbě z padáku vpravo o 90 stupňů. Projevila se o něco lepší přesnost, ale vzhledem k vyšším výrobním nákladům byla ve výrobě použitá jednodušší. Dalším požadavkem byla možnost montáže granátometu. Ten se našrouboval na hlaveň po demontáži brzdy. První typ měřil 176 mm s hledím do 250 m a druhý 171 mm s hledím do 235 m. Hledí se upevňovalo do drážek před puškový zaměřovač. Při střelbě z granátometu byl zpětný ráz tak silný, že po výstřelu zásobník často udeřil  střelce do obličeje. To se v praxi odstraňovalo vyjmutím zásobníku. U typu "F" a "G" musela být pažba z lepeného dřeva kvůli praskání zesílena.

Pro odstřelovače byly určeny 3 typy zaměřovacích dalekohledů. Jako první ze soutěže vypadl ZFG - 42 . Na rozdíl od konkurenčních typů má sice lepší optické vlastnosti při střelbě na vzdálené cíle, bohužel je ale větší, náchylnější na znečištění a poškození. ZFG - 42 normální konstrukce určený pro typ "E" vynikalo snažším a rychlejším zamířením. Zaměřovač Gw ZF 4 určen pro typ "G" měl poněkud jinou montáž. Optické vlastnosti byly podobné předešlému typu. Při zkušebních střelbách se podařilo umístit 100 % zásahů ve vzdálenosti 500 m do soustřelí 40x60 cm. Uvážíme-li velikost terče, je to výsledek hodný speciální odstřelovací zbraně.

FG - 42 používala 10-ti ranné zásobníky M 10 - 42 a dva typy 20 ranných M 20 - 42 je typem pro typ "E" a M 20 – 42i pro typ "G". Oba se krom výřezu pro záchyt zásobníku takřka neliší. Všechny zásobníky bylo možno použít i do pušek G 43 a zbraní lidoobrany VG 1 a VG 2. Zásobníky bylo možno nabít pomocí pásků zasunutých do pouzdra závěru zprava. Typ "A" a "B" byly podobně vyrobeny pravděpodobně jen v jednom exempláři, verze "C" a "D" po zhruba 50 kusech. Tyto kusy se použily především pro pevnostní a vojskové zkoušky. Výroba typu "E" skončila výrobním číslem 1999. Raných vzorů bylo tedy vyrobeno přibližně 2100 kusů. Typ "F" a "G" vyráběných firmou KRIEGHOFF (kód fzs) byl značen pětimístnou číselnou řadou. Nejnižší známe sériové číslo je 00004, nejvyšší 04456. Dalším výrobcem typu "G" byla firma L. O. DIETRICH (gcy). Ta používala pouze 4 místnou číselnou řadu. Do příchodů Rusů se stačilo vyrobit asi 500 kusů. Všech typů se vyrobilo na 7500 kusů.

Kvalitu zbraně dokazuje její nasazení při nejextremnějších operacích Luftwaffe (osvobození Mussoliniho v Gran Saso, atentát na maršála Tita...). Měla se také stát standardní zbraní pěchoty - v případě konečného vítězství. Na straně vítězných mocností byla napodobována. Ve Velké Británii zbraní EM - 1, EM - 2, v Československu Kynčlův KP – 5 a ve Švýcarsku StG W+F 54,55,56. V USA byla jediná FG - 42 přepracovaná s pomocí dílu do kulometu MG - 42 na zásobování pásem. Vývoj pak vyústil v dodnes hojně používaný americký kulomet M 60.

Zdroj: panzernet.net, world.guns.ru, wikipedia.org