Obr.1: Sa-24

Porovnáním konstrukce světoznámého samopalu UZI a některých ve světě méně známých československých (resp. českých) poválečných samopalů lze zjistit dosti velkou míru shody. V tomto článku jsme se pokusili odhalit její příčiny. Počátky příběhu o kopírování spadají do historie českého vývoje zbraní po roce 1945, možná i do posledních let 2. světové války. V této válce se zřetelně prokázaly výhody samopalů (tedy automatických zbraní na pistolový náboj) a proto byly v poválečném období samopaly široce zaváděny do výzbroje armád.

Ve druhé polovině 40. let

probíhal i v Československu intenzivní vývoj nového samopalu, který se měl stát standardní armádní zbraní. Ta měla být vybrána v soutěži, probíhající v letech 1946 – 1948. Hlavními soupeři v této soutěži byly 2 týmy konstruktérů – tým Zbrojovky Brno s konstruktéry V. Holkem a bratry F. a J. Kouckými a tým České zbrojovky Strakonice v čele s J.Holečkem, dále F. Myškou, F. Brejchou, J. Čermákem a dalšími.

Pro tuto soutěž byla vyvinuta celá řada samopalů, např. samopaly ČZ 247, ZK 466, ZK 467, ZB 47. V konstrukcích uvedených zbraní se uplatňovaly často originální myšlenky českých konstruktérů. V tomto období byl vytvořen historicky první český prototyp samopalu s dutým závěrem obklopujícím zadní část hlavně a zásobníkem v šachtě umístěné v pistolové rukojeti. Tato na tehdejší dobu revoluční novinka umožnila podstatným způsobem snížit délku pouzdra závěru a tím i celé zbraně, resp. vytvořila prostor k prodloužení hlavně. Použitím uvedeného typu závěru se posunulo těžiště samopalu přibližně do prostoru rukojeti a v průběhu střelby se jeho poloha nijak výrazně neměnila, což usnadňovalo ovládání zbraně při střelbě.

Tuzemské historické prameny a vzpomínky pamětníků přisuzují prioritu uvedené koncepce dvěma konstruktérům. Podle některých byl první zbraní s novým typem závěru samopal s označením ZK 476 konstruktérů Kouckých z brněnské Zbrojovky (ZK – Zbrojovka Koucký, 1947), v téže době však vznikl v České zbrojovce Strakonice i první prototyp Holečkova samopalu vz.48, později označeného Sa vz.24. Je však i dosti pravděpodobné, že oba naši konstruktéři okopírovali nový princip závěru z prototypu samopalu MCEM-2 vytvořeného konstruktéry Turpinem a Podsenkowským ve Velké Británii v roce 1944.

Obr.2: Sa24

Oba dva české samopaly měly velmi podobnou konstrukci s tím rozdílem, že ZK 476 měl pouzdro závěru čtvercového průřezu a vz.48 kruhového průřezu. I když se oba typy zbraní lišily v dalších detailech (mířidla, spoušťový mechanismus a pažba), jejich hlavní díly byly až nápadně podobné. Obě zbraně se tedy utkaly „v boji“ o zavedení do výzbroje Československé lidové armády a nakonec na základě výsledků vojskových zkoušek zvítězil Holečkův samopal, který svým vzhledem připomínal pumpičku a tento název byl později široce používán (podobně jako název maznice u amerického samopalu M3A1).

Cesta k Sa 24 však byla poněkud složitější.

Vítězný Holečkův samopal byl nejprve zkonstruován v ráži 9 mm Luger (tehdy ještě 9 mm Parabellum). Do výzbroje čs. armády byl zaveden v roce 1948 nejprve pod označením 9 mm samopal vz.48a (s dřevěnou pažbou) a vz.48b se sklopnou ramenní opěrou. Na jaře roku 1950 bylo uvedené označení samopalu změněno na 9 mm samopal vz.23 (s pažbou) a vz.25 (s opěrou). V roce 1951 byly obě verze tohoto samopalu překonstruovány na ruský náboj 7,62 mm Tokarev. Důvodem bylo splnění požadavku unifikace ráže používané v Sovětské armádě. Tak vznikly samopaly vz.24 (s dřevěnou pažbou) a vz.26 (se sklopnou ramenní opěrou).

A nyní ke slavnému UZI

Samopal UZI byl vyvinut o mnoho let později v Izraeli konstruktérem Uzielem Galem v počátcích existence samostatného státu Izrael a byl vyráběn firmou IMI od roku 1954, později i v řadě dalších zemí. UZI je skutečně oběma československým samopalům dosti podobný, větší shoda je však mezi samopaly UZI a ZK 476 (nejen podle vzhledu, ale i podle konstrukčního uspořádání). Je sice možné, i když těžko uvěřitelné, že nejen v Británii a v českých zemích ale i později v Izraeli měli 4 konstruktéři při vývoji samopalu stejný nápad, příčina uvedené shody je však pravděpodobně jiná. Některý z našich samopalů stál nepochybně při vývoji UZI vzorem. V některých západních publikacích o zbraních je však UZI chybně vydáván za originál kopírovaný ostatními.

Obr.3: Sa26

Koncem 40. let

minulého století naše země pomáhala Izraeli nejen s výcvikem vojáků, ale i dodávkami vojenského materiálu, vč. zbraní. Mohlo se tedy stát, že byla Izraeli poskytnuta i technická dokumentace k vyvinutému samopalu ZK 476, tedy zbraně, která byla sice na dobré úrovni, ale do výzbroje armády nakonec zavedena nebyla. Druhou pravděpodobnou možností je, že zapracovala průmyslová špionáž a nebo byla čtyřisedmšestka, či čtyřiadvacítka podle dostupných podkladů prostě okopírována.

Obr.4: Původní UZI

Holečkovy samopaly

Nejpravděpodobnější je druhá a třetí varianta, pro kterou svědčí i historické skutečnosti (přítomnost důstojníka gen. štábu armády Izraele ve Zbrojovce v roce 1948, který se důvěrně seznámil se ZK 476 a byl v kontaktu i s Josefem Kouckým, následný požadavek izraelské strany na dodání 1500 ks ZK 476 a na prodej licence, i jeho zamítnutí Ministerstvem národní obrany v roce 1950 jako politické rozhodnutí, pravděpodobně související s pozdější orientací na pomoc Egyptu.

Holečkovy samopaly v ráži 7,62 mm Tokarev byly ve výzbroji naší armády zavedeny až do 60. let, kdy byly nahrazeny legendárním samopalem-nesamopalem (aut. puškou) Sa-58, který nedávno oslavil ve výzbroji naší armády půlstoleté jubileum.

Z konstrukčního hlediska jsou všechny typy samopalů (ZK 476, vz.23 až 26 i UZI) ručními palnými zbraněmi střílejícími dávkou i jednotlivými ranami. Závěr je neuzamčený, dynamický a zbraň pracuje na principu funkčního pohybu nábojnice; zásobník je přímý, dvouřadý s dvouřadým vyústěním. Zbraně střílí ze zadní polohy závěru, tj. při odpálení se závěr s pevným zápalníkem pohybuje vpřed, uzavírá nábojovou komoru  a aniž by se uzamčen, iniciuje zápalku náboje. Konstrukce posledních verzí UZI umožňuje i střelbu z přední polohy závěru. V 80. letech vznikly zmenšené kompaktní varianty UZI – MINI UZI (1980) a MICRO UZI (1984).  I když kopie, samopal UZI v ráži 9 mm Parabellum (dnes 9 mm Luger) se nakonec stal legendou a kromě Izraele byl nebo je používán v dalších 26 zemích světa. Původ této slávy je však mj. i v naší vlasti.

Tabulka: TTD samopalů

Zpracoval Ing. Novák a doc. Komenda, mj. i s využitím nové knihy Prof. Popelínského a Františka Tesaře Československé a české malorážové zbraně a jejich život (Lynx, Brno 2010).

Více zdroj: Ruce vzhůru